pondělí 20. listopadu 2017

Mikulka: Světlo v krabici (Düsseldorfer Schauspielhaus - PDFNJ 2017)

Nejsem ctitelem Elfriede Jelinek, Světlo v krabici Düsseldorfského Schauspielhausu ale dokázalo zklamat i hodně obezřetného návštěvníka. Nikoli tématem či formou, kombinace politické angažovanosti a osobních motivů je stejně jako nedramatičnost pro rakouskou dramatičku standardem. Zarážející byla spíš úmornost a nenápaditost, s jakou autorka i inscenátoři svá témata znovu a znovu propírají, nebo záplava banalit, kterým se horem dolem snaží dodat zdání hlubokomyslné závažnosti.

Škorpil: Jas.Okamžik (Theater Dortmund - PDFNJ 2017)

Jas.Okamžik přinesl ohlušující divadelní zážitek, který se divákům nadlouho vypálí na zřítelnici. Doslova. Oslepujícím zábleskům šlo naštěstí časem přivyknout a i se zvýšenou zvukovou hladinu (která občas spolehlivě vymazávala komentář se sluchátkách) se bylo lze smířit. Asi tak jako s celým představením. Což tedy není pochvala. Jak už se tak inscenacím postaveným na výrazném scénografickém či technickém nápadu stává, „wow efekt“ poměrně záhy pomine, princip je prohlédnut a nezbývá než už tak nějak útrpně dočkat konce. V tomto případě tedy – pochopitelně – různých variant zapomínání a umírání. (Začne-li inscenace zrozením a hovoří-li se neustále o čase, plynutí atp., těžko očekávat, že se dospěje někam jinam). Technickému provedení toho všeho přitom nelze nic vytýkat a esteticky inscenace působivá je. Vnucuje se mi tak vzpomínka na Castellucciho Democracy in America, která je podobně obrazivě opulentní i technicky bezchybná. Jeden rozdíl tu ale je: Castellucci se mi jeví spíše jako surrealista, který spíše mate a spoléhá na náznaky. Jas.Okamžik je naproti tomu – doslova i obrazně – převážně černobílý a studeně jasný. Motto letošního PDFNJ „Alles klar?“ bylo tu bohužel zbaveno otazníku.

čtvrtek 16. listopadu 2017

Mikulka: Žranice (DISK)

Z karnivora koprofágem


Zase jednou potvrzení osvědčeného moudra, že čím menší jsou očekávání, tím příjemnější překvapení z toho může být. Na Žranici jsem se do DISKu chtěl původně vydat v mylném domění, že to je adaptace mého oblíbeného filmu Velká žranice, a příliš pozdě jsem zjistil, že inscenace vychází z dosti otravné hry Egona Bondyho Ministryně výživy. Na místě se ovšem ukázalo, že inscenátoři, jmenovitě Adam Skala a Kamila Krbcová, si z Bondyho vzali jen postavy a pár základních situací (z Velké žranice tu viditelného není vůbec nic) a napsali de facto novou hru. Kterážto je, na rozdíl od upovídaného a křečovitě ironického opusu undergroundového guru, opravdu povedená.

Švejda: Ztracená čest Kateřiny Blumové (Švandovo divadlo)

Proč dnes adaptaci povídky Heinricha Bölla z roku 1974, reagující na protilevicové tažení (západo)německé společnosti v souvislosti s teroristickou činností Frakce Rudé armády vlastně uvádět? A jak se dokonce třeba i vyrovnat s jejím známým filmovým přetlumočením Margarety von Trotta a Volkera Schlöndorffa, které z ní udělalo explicitní kritiku kapitalistického systému a de facto, prostřednictvím vražedného aktu hrdinky prózy, ospravedlňovalo činnost Baadera, Meinhofové a spol.?

pondělí 13. listopadu 2017

Mikulka: Honey (Dejvické divadlo + Cirk La Putyka)

Je to písnička hodně obehraná, ale nezbývá, než jí připomenout i tentokrát: spojení cirkusu s divadlem je věc nadmíru obtížná. V případě Honey je ovšem pozoruhodné především to, že trochu nepravděpodobně vyhlížející skupina vedená Miroslavem Krobotem šla na věc z opačné strany, než bývá zvykem, tedy od činohry.

středa 1. listopadu 2017

Švejda: Divadelník (Palm Off Fest - Teatr Im. Stefana Jaracza Lodz)

Divadelník Agnieszky Olsten představuje ten typ současné evropské činohry, jaký byl u nás ve vrcholné podobě k vidění především díky německým inscenacím Thomase Ostermaiera. Divadlo s performativními rysy, interaktivními prvky, s textovou předlohou (jejím tématem), která slouží jako ohnisko, kolem kterého inscenace osciluje; divadlo jako určitá montáž atrakcí.
Divadelník začíná už na cestě, vedoucí do prostoru, ve kterém se hraje - divák se na ní potkává s jednotlivými účinkujícími. Samotný prostor, ohraničený nevzhlednou plechovou ohradou, pak má neformální uspořádání (hraje se uprostřed, diváci sedí kolem na volně rozmístěných židlích). Jak nenuceně inscenace začíná, tak i končí (postavy zaregistrují, že hoří fara - a tedy představení Brusconiho společnosti nebude, herci to opakovaně přečtou z promítaných titulků - a "rozejdou se").

Mikulka: Divadelník (Palm Off Fest - Teatr Im. Stefana Jaracza Lodz)

Takže na závěr festivalu to nejlepší. Nápad zahrát Divadelníka s ženou v titulní roli Bruscona, autoritativního principála kočovné společnosti, sice vyhlíží trochu samoúčelně, a vlastně ani po zhlédnutí představení není tak úplně zřejmé, proč k takovému rozhodnutí došlo, podstatnější však je, že Agnieszka Kwietniewska byla výborná. A že celá inscenace disponovala svůdně perverzním, hrozivě surreálných šarmem.

neděle 29. října 2017

Mikulka: Nejsme barbaři (Palm Off Fest - Katona József Színház Budapešť)

Zhruba po sedmdesáti minutách to vypadalo, že představení končí, a já si říkal, že to byla podívaná neobyčejně rafinovaná, velmi nejednoznačná, a také velmi provokativní - ve smyslu provokování publika k hledání vlastního názoru. Že budapešťské divadlo s pomocí hry berlínského dramatika vyslyšelo volání po otevřeném politickém divadle, se kterým tady před pár dny přišel kolega Švejda.

sobota 28. října 2017

Mikulka: Jsme v pohodě (Národní divadlo)

Je čas na Šejnyšou!


Všichni jsme nějací, každý máme nějaké problémy a zvláštnůstky, které mohou vypadat pro nás i pro ostatní nesnesitelně, důležité ale je, abychom se s nimi naučili žít, tolerovali je u sebe i u těch ostatních, snad je dokonce i měli rádi. Zhruba tohle je klíčové sdělení hry Jsme v pohodě. Říká se to ovšem způsobem, který s pramálo objevnou banalitou tohoto sdělení počítá - a využívá ji jednak k všelikým ironickým hrátkám a jednak k tomu, aby se ukázalo, že je to sdělení vzdor všemu dosti podstatné. (Následují nepěkné spoilery.)

pátek 27. října 2017

Etlíková: Sakurambo (D'epog)

Prvotní předpoklad úspěšného seppuku


Skutečnost, že o úterním hostování inscenace Sakurambo ve Venuši ve Švehlovce píšu až teď, nevyplývá jenom z toho, že jsem během týdne nenašla moc klidu na psaní. Bylo především těžké si alespoň částečně ujasnit, co přesně zapříčinilo, že na toto monodrama tak často a ráda vzpomínám.