pondělí 20. února 2017

Švejda: Tu noc těsně před lesy (Divadlo X10 - Strašnické divadlo)

Daniela Jobertová v doslovu k českému výboru her B.-M. Koltése o Tu noc těsně před lesy píše: "Mluvčí hry je první typicky koltésovskou postavou prosící o kontakt, o komunikaci, o spolu-bytí, o lásku v tom nejširším slova smyslu." A právě tahle skutečnost je také svorníkem celé hry - rozbíhavého, z různých "storek" sestaveného monologu mladého muže - arabského Francouze? gigola? homosexuálního prostituta?... prostě (v širším slova smyslu) vyděděnce, který vede k mladíkovi, jehož náhodně osloví na ulici.

Pokorná: Kati (Klicperovo divadlo)

McDonaghovi Kati jsou další „drsňáckou“ černou komedií, kterou režisér Jan Frič přivádí na jeviště hradeckého Klicperova divadla. Přidává se do pomyslné řady hned za černým humorem nabitou komedií Fligny, koks a kutilové. I v Katech se snoubí drsný humor s komentováním události ze společenského dění (konkrétně o rušení trestu smrti ke konci šedesátých let ve Velké Británii).

Škorpil: Dílo (O.S. Mezery a Studio Hrdinů)

Bambuškova inscenace Jelinekové Díla má rámec teambuildingového cvičení, kterému se v alpském Kaprunu podrobuje čtveřice výše postavených manažerů. Cvičení vedou dvě podivná individua jménem Bohouš a Luboš, snad duchové, snad opravdu čerti, jak sami sebe titulují. Jeden z nich má na sobě něco kožešin, bič, ocas a chvíli i nohu (kopyto) v kýblu s betonem. Ten druhý se zas šourá v dlouhém plášti a na hlavě má helmu se zatemněným hledím, jakou mívají pracující u vysokých pecí. Zhýčkané nemakačenky z města, kteří dosud jen obdivovali krásy přírody a užívali zimních radovánek, trápí ti dva prací. Opravdivou, poctivou ruční prací, jako je třeba žehlení, stavba vysokých hrází, nebo válčení.

neděle 19. února 2017

Mikulka: Kati (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Nemám tušení, jak dotyčné repertoárové domluvy v divadlech konkrétně probíhaly, ale při pohledu zvenčí je zvláštní sledovat, že se režisér Jan Frič opakovaně pouští do střetů s divadelními hrami, které se svou pevnou strukturou vzpírají jeho výrazně autorskému rukopisu. Po podzimním Dotkni se vesmíru v Národním divadle teď došlo na McDonaghovy Katy v Hradci. Výsledek tak trochu připomíná souboj: jako kdyby inscenace hledala každou skulinu, kterou může alespoň na chvíli uniknout příliš pevnému krunýři předlohy. Počínaje drobnými žertíky na způsob nápisu BREXIT místo EXIT nad dveřmi, přes přepjatě groteskní stylizaci některých postav až ke zběsilé závěrečné scéně, která nemá daleko k čechovovskému „A vem to čert, jednou za život!“

Etlíková: Aneckxander (Alexander Vantournhout & Bauke Lievens - festival Cirkopolis)

Po mé poslední festivalové inscenaci, belgickém Aneckxanderu, byl v diskusi sólový performer Alexander Vantournhout vyzván, aby přiblížil, co pro něho určuje nový cirkus. Řekl, že jako médium příliš nenahrává dialogu mezi aktéry a diváky. Představení (volně parafrázuji) není úspěšné, pokud se performerům nepodaří hlediště uhranout svými dovednostmi a ukázat mu, že nad ním mají navrch, protože dokážou něco nezvyklého.

sobota 18. února 2017

Etlíková: Marée Basse (Compagnie Sacékripa - festival Cirkopolis)

Odliv odnáší jeviště


V Marée Basse francouzské klaunské skupiny Compagnie Sacékripa vystupují dva silní muži, kteří v příliš těsné, staromládenecky zařízené místnosti připravují svařené víno. Vaření jim činí potíže a dalo by se říct, že je spíš ovládá, než že by jím vládli. Metafora v názvu inscenace je výstižná - „marée basse“ znamená odliv, tedy neovlivnitelný a jen částečně předvídatelný děj. Vaření i dmutí mořské hladiny bývají v archetypální rovině spojovány s „tajuplným“ ženským principem. Humor této inscenace z velké části vyplývá z peripetií spojených jeho pronikáním do čistě mužského světa.

čtvrtek 16. února 2017

Etlíková: Autour du domaine (Collectif Porte27 - festival Cirkopolis)

Poezie nelogických zákonů


Pro druhou festivalovou inscenaci, tentokrát čistě francouzskou, Autour du domaine je určující motiv chůze po laně. Tato artistická disciplína jako taková tu sice nemá příliš prostoru, ale neustále se k ní metaforicky odkazuje. Téma chybějícího opěrného bodu či ztrácení a nalézání rovnováhy je všudypřítomné.

středa 15. února 2017

Etlíková: Taival (NUUA - festival Cirkopolis)


První titul z nabídky čtvrtého ročníku tohoto zimního festivalu nového cirkusu vytvořil soubor NUUA s finsko-francouzským složením. Z prvních scén by se dalo soudit, že v Taivalu jde hlavně o vyjádření pocitů tří postav – ženy s obojkem uvázané na vodítku, muže uvězněného do půli těla ve voskové krustě a žongléra, který neustále klesá k zemi, jako by ho sráželo jakési vnitřní břemeno. Pomalé stylizované pohyby aktérů a šerá mlha, v níž se vše odehrává, umocňují tajuplnou atmosféru těchto výjevů. Jakmile jsem pochopila, že tvůrci ve zbytku inscenace na úvodní scény téměř v ničem nenavazují (nerozvíjejí ani nastíněné charakteristiky postav ani atmosféru), začala jsem tyto formální postupy vnímat spíš jako vypočítané efekty, které snad měly publikum zklidnit, odpoutat od všedních starostí, zbystřit jeho vnímavost a otevřít vlastnímu představení.

pondělí 13. února 2017

Mikulka: Sváteční pop (Archa)

Svátek popu


Je to sice tak trochu koncert, ale mnohem spíš podivně (niklovsky, chtělo by se napsat) vykloubená výtvarná performance. Z velké části improvizovaná, což znamená, že pokus o zachycení toho, co se včera večer v Arše dělo, znamená beznadějný boj s větrným mlýnem. Ale byl to tak povedený večer, že by mi bylo líto se nezmínit, když už se tu pravidelně svěřuji se zážitky, které se nedělnímu Svátečnímu popu nevyrovnají ani náhodou.

sobota 11. února 2017

Mikulka: Kati (Jihočeské divadlo České Budějovice)

Budějovičtí Kati jsou příkladem inscenace, u které se nabízejí úvahy, zda je ona příslovečná sklenice poloplná nebo spíš poloprázdná. Celé je to evidentně velmi pečlivě a důsledně promyšlené, představení má jasný rytmus a běží až nečekaně svižně, vyznění jednotlivých scén i pojetí klíčových postav je jasné a zřetelné (že je ta zřetelnost místy skoro až na škodu). Jako solidní informace o McDonaghově hře jsou tihle Kati skvělí.