středa 21. listopadu 2012

Šotkovský: Škola pro ženy (Teatr Stary Kraków)


Molièrova Škola pro ženy se hraje v krakovském Teatru Starym již desátou sezonu a je to na ní poněkud znát. Bylo to vidět nejen na evidentní laxní rutině, s níž byly sehrány vedlejší role Chrysalda a Oronta, která slouží jen uvedení do příběhu a značně nevěrohodnému happyendu (který režisérka Ewa Kutryš nechal jak leží a běží, bez snahy o zřetelnější parodickou nadsázku nebo naopak důkladnější rozehrání, které by nás přimělo jej vzít alespoň z části vážně) – i ten, za nímž jsem vyrazil především, jedna z hvězd „Starego“ Krzysztof Globisz, zpočátku vypadal, že se na cestě za nadšením publika (které se nakonec dostavilo) nehodlá a ani nebude muset předřít. 

Globisz má dar nebývalé samozřejmosti jevištní přítomnosti – člověka na začátku skoro zaskočí jeho takřka „neherecká“ obyčejnost výrazu, jako by si na jevišti jen tak pro sebe pobýval. Stejně tak ovšem zaskočí ležérnost, s níž leckterý gag jen naznačí či poněkud odbude s přesvědčením, že u publika i tak zavládne smíchový vděk. (A zavládne.)
Inscenace Ewy Kutryš svým režijním „designem“ vůbec nijak neoslní – pokus o zesoučasnění ve scéně (honosnou bránu Arnulfova paláce rámuje z obou stran staveniště chabě zakryté billboardy) i kostýmech nepřináší pro chování postav nic podnětného, takřka protivně působí v hudebním doprovodu obligátní „pařížský“ akordeon, a to i ve fatálních, echem posílených akcentech. Ty navíc režisérka doprovodí okázalým bliknutím světel na staveništi, jako by se na postavy hněvalo nějaké nepřítomné božstvo – proč, to ovšem čert ví.
Na vyšší energetické obrátky se pak inscenace rozjede až s příchodem Anežky (Magda Grąziowska) - ta nehraje obligátně mírně retardovanou či hypernaivní bytůstku, je to sympatické krásné mladé děvče, které pouze absolutně důvěřuje všemu, co ji Arnulf říká. (Když mu na konci hořce vyčítá, jak ji zdeformovala jeho výchova, její náhlým šokem prohlédnutí zhořklý tón asociuje podobné „zmoudření“ Lízy Doolitlové.) Její bezelstné nadšení pak umožní Globiszovi rozehrát směšnost a zároveň roztomilost „suchého patrona“, který se nutí do sladkého švitoření. Globisz také vytěží fakt, že Arnulf se v dialozích s Anežkou i Horácem nemůže otevřeně projevit, v řadě decentně podehraných, ale výmluvných mimických komentářů do publika. Největší překvapení však Globisz připraví v závěrech obou polovin – v první svou suverénní řeč proti nepřítomnému Horácovi završí nečekaným ztišeným vyznáním lásky k Anežce, v druhé svým bezeslovným, nepomstychtivým a melancholicky pomalým odchodem ze scény naznačí, že to možná byla tak prostá emoce jakou je strach ze samoty, která poháněla jeho absurdní jednání...

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme