Daniel Špinar, stejně jako Jan Frič nebo Petr Kolečko, je divadelník své doby. Jeho inscenace jsou prolezlé jejími pop-kulturními znaky a fenomény, vším tím nicotným blbnutím, které je tak zábavné, tak cool, které tvoří tak šikovnou ochranou (cynickou) masku před skutečností. A diváci (jeho generace) na to slyší - a režisér si nemůže a nemůže (ať už jde třeba jen o drobnou hereckou akci) pomoc...
A přesto se nakonec v jeho Anně Karenině téma nevyzpytatelné proměnlivosti vztahů mezi ženami a muži prosazuje. Režisér se přestává rozptylovat již před koncem prvé části, aby v po přestávkovém půlhodinovém dovětku - usebraném, scénograficky odlišně pojatém (s funkčním, metaforickým využitím stojanů s mikrofony), zbaveném téměř všech zbytečností - svoji práci gradoval k tragickému finále. Karenino/Vilišové verbální pohrávání si s větou "Je to láska" a sebevražedný "průskok" zdí jsou velice silnou emocionální tečkou téhle až překvapivě nakonec vydařené inscenace.
A přesto se nakonec v jeho Anně Karenině téma nevyzpytatelné proměnlivosti vztahů mezi ženami a muži prosazuje. Režisér se přestává rozptylovat již před koncem prvé části, aby v po přestávkovém půlhodinovém dovětku - usebraném, scénograficky odlišně pojatém (s funkčním, metaforickým využitím stojanů s mikrofony), zbaveném téměř všech zbytečností - svoji práci gradoval k tragickému finále. Karenino/Vilišové verbální pohrávání si s větou "Je to láska" a sebevražedný "průskok" zdí jsou velice silnou emocionální tečkou téhle až překvapivě nakonec vydařené inscenace.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme