sobota 2. února 2013

Mikulka: Úsměv Dafné (Rokoko)

U příležitosti prezidentských voleb, ovšem amerických a dokonce už těch minulých, jsem se kdesi dočetl zajímavou věc. Jednou z metod, kterou politologové analyzují projevy kandidátů, je cosi jako škrtací test. U každé věty se pečlivě posoudí, jestli něco sděluje nebo je jen hezky znějícím ornamentem – a ve druhém případě se škrtne. Přeborníkem je údajně Barack Obama, z jehož květnatých projevů prý po této operaci nezůstane skoro nic. Nejspíš právě proto mu veřejnost tak ráda naslouchá, myslíme si my, oškliví cynici.

A právě na tohle jsem si vzpomněl v Rokoku při sledování představení Úsměv Dafné. Italský dramatik Vittorio Franceschi toho vložil do hry opravdu spoustu.
 Od eutanazie po bojovné spolužití lehce asociálního umírajícího bratra a jeho protivně komisní sestry, od nerovného mileneckého poměru vědátorského profesora se svou studentkou, od odporu k pití čaje až po spoustu botanických řečí a jakousi tajemnou, úplně neznámou květinu. Vše proloženo citáty z klasiků a žertíky kolísavé úrovně. Režisérka přidává živého houslistu a realisticky vyhlížející bouřku za okny, trojice herců standardní televizně názorné postavy.

Po průchodu škrtacím testem zůstane dojemná nálada a otázka, jestli je za určitých okolností eutanazie přípustná a odůvodnitelná - spolu s nijak zvlášť hluboce odůvodněnou odpovědí, že za určitých okolností asi ano. Odhaduji, že by to mohlo vydat na divácky docela úspěšný kousek.

Více informací zde.
Recenze vyjde v Lidových novinách.
 

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme