Petr Dvořák z Divadelní Flory a fauny 2013 - 8. (Kabaret Kafka + Nenápadný půvab...)

Brněnsko-olomoucký finis

Poslední dva večery festivalu, věnované činohře, uzavřelo DIVADLO REDUTA dvojicí inscenací z profilového uvedení části repertoáru, pod nějž se podepsalo odcházející umělecké vedení. Musím se přiznat, že význam práce, kterou Dora Viceníková odvedla při dramatizacích korespondence Voskovce s Werichem a Juráčkových deníkových zápisků, jsem plně docenil až při sledování Kabaretu Kafka. Dopomohla mi k tomu totiž optika jiného režiséra. V případě Mikuláškových inscenací jsem si nebyl jistý, jak moc velký náklad z hlediska práce s textem nesou bedra dramaturgyně a jak velký ta režisérova. Neméně invenční Špinarův přístup odhalil, že i když se změní hlava určující tvar, další části divadelního těla jsou pevně podepřeny Viceníkové výbornou přípravou Kafkova „dopisu mému otci, který nebyl nikdy odeslán“.
Ačkoliv se předem může tato výpověď zdát jako hutný materiál akcentující Kafkovy komplexy a strašáky minulosti, divák se nedočká žádné zastydlé strnulosti. Špinarův koncept v tomto případě baví natolik, že nedokážu říct, jestli je lepší výtvarná stránka Henricha a Lindy Boráros (rozdělující jeviště na zadní plán, v němž se hrají čísla pro imaginární návštěvníky kabaretu a celou zbývající část jeviště zastávající zákulisí tohoto podniku), akcent na slovní hříčky a vtipy obsažené v samotném textu, nebo bicí souprava uprostřed scény, využívaná pro hraní střídajícími se herci. Ti jsou, podobně jako v případě Zlatých šedesátých, nositeli textu jednoho člověka. Je mimochodem okysličující vidět vedle Brňáků i Vladimíra Marka. Špinar s nimi připravil jednotlivé scény coby samostatná „čísla“. Jedna z vrcholných představuje rodinné stolování spojené s otcovou tyranií, která syntetizuje Špinarovu koncepci - vizualita spojená s výtvarnou stylizací, významová zkratka, rytmizace skrze zpěv, významy nesoucí práce s rekvizitou. Kafkovu světu kabaretní kabát velmi sluší. Představení bohužel doplatilo na termín nedělního podvečera společně s celkovou délkou festivalu, neboť mělo nejmenší návštěvnost ze všech produkcí v prostorách sálu Moravského divadla.

Nenápadný půvab buržoazie, uvedený na závěr Flory, představuje rozvíjení formy, kterou Mikulášek uplatnil v případě velmi podobné Europeany. Důraz je tentokrát kladen na co největší oproštění se od pevného textu a směřování k nonverbálním hereckým prostředkům a vizuálně-filmovému vidění v koncipování scén. Buňuelovu satirickou hříčku Mikulášek umocňuje – jak je pro něj v poslední době typické – na nemilosrdnou kritiku společnosti, která vrcholí konečným odmítnutím existence tvora, který si říká člověk. Jednoduchá scénografie Marka Cpina sestávající z dřevených prospektů potažených plátnem, každý se svým vlastním svítidlem, na jejichž pozadí se rýsují slova faux pas a seškrábaná podobizna V. Klause, obklopuje stůl, u nějž se na večeři setkávají zástupci „lepší společnosti“. Mikulášek si zde pohrává s divadelními konvencemi, resp. s jejich absencí, i intertextovými odkazy (Naši furianti) a skrze herce komentuje zvolenou divadelní formu, která se staví do opozice ke „klasickému divadlu coby interpretaci pevného dramatického textu.“ Divák, očekávající posledně zmíněné, je záměrně napínán, kroucen a natahován přes hranu – Mikulášek na ní umně balancuje - přijetí samotné inscenace. Příznačné je, že Nenápadný půvab buržoazie je políčkem do tváří určité sortě lidí, kteří jsou občasnými návštěvníky divadla z důvodů jiných, než je zájem o samotné představení. A nejen jim. Otázkou zůstává, jaké procento je schopno si toto uvědomit.