Polské Paralelní životy, (Ná)sleduj mě krakovského Nového divadla v režii Radka Rychcika naopak patřily k nejméně ceněným. Čert ví, jestli tolik lidí pobouřilo, že to trvalo jen nějakých čtyřicet minut, že tam vystupovala striptérka, nebo prostá skutečnost, že na štědře dotovaný grantový projekt to bylo poněkud příliš minimalistické.
Vpodstatě jde o monolog bývalého estébáka, nyní na vozíku, který je naštvaný celý svět - na svoji minulost, na současnost, na společnost, na vozík, z něhož se nemůže hnout, na erekci, jež se nedostavuje. Prostě naštvanej starej neúspěšnej frustrát. A navíc muž nevzbuzující sympatie - vulgární šovinista a někdejší komunistický zločinec. Své výlevy adresuje striptérce, která se po celou dobu jeho agresivního plivání "svůdně" vlní u tyče. Není to jen tak ledajaká striptérka - jde totiž o ve Francii vyrostlou dceru polského disidenta, nadto židovku, což v Polsku vždycky rezonuje. Ztvárňovala ji skutečná žena této charakteristiky, čímž jsme ovšem byli ochuzeni o skutečný tanec u tyče.
Jednoduché, ale účinné. Myslím, že ten model má smysl. Kdyby herec Krzysztof Zarzecki ubral z expresivnosti svého projevu a místo "autentické" holky tam byla skutečná tanečnice od tyče (ona to přece jenom není úplně jednoduchá disciplína a bylo by na co koukat), moc k dokonalosti by dílku už nechybělo. Takhle to byl trochu nedotažený tvar - nebylo ovšem bez zajímavosti být mu svědkem.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme