středa 13. listopadu 2013

Škorpil: Pomocník Walser (Studio Hrdinů)

Hovory s Robertem W.
Kdybych byl zlomyslný, napíšu, že Jan Nebeský evidentně viděl moc představení na letošním PDFNJ. (A kdybych se nebál dalšího nepochopení, dodal bych, že je moc fajn, že konečně nějaký alternativec pochopil, co se v moderním evropském divadle nosí a naskočil na vlnu odporu).
Pomocník Walser je totiž až na naprosté výjimky dost netradiční Nebeský: bez větších „skopičin“, prakticky prostý výtvarně-režijních extravagancí a především neobyčejně řečný, až upovídaný.
Inscenátoři se evidentně snaží postavit proti sobě bohémský svět umělců, jakýchsi rozervaných bohémů s původně velkolepými plány a ideály a nakonec podivínských trosek, a měšťáckého „establishmentu“ (prudérní a kožená rodina a předseda literárního spolku). Na téměř dvouhodinovou inscenaci je to ale trochu málo. (když pominu, že jde o – pokolikáté už to slovo v poslední době píšu – klišé). Proč si za „pomocníka“ vybrali zrovna Roberta Walsera mi přitom není zrovna jasné. S jeho osudy a životní filosofií popsanými v programu má totiž „hrdina“ inscenace společného jen pramálo.

22 komentářů :

  1. Rober Walser je velký originál, takový kříženec mezi Italem Calvinem a Franzem Kafkou a u nás jeho drobnosti výborně přeložil Radovan Charvát. Nebesky tady sice nedivočí, docela dobře se s Walserem popasoval, daří se vystihnout jeho zvláštní nepojmenovatelnost, mlhovitost, somnambulní nátisk až šílenost a to jak v těch poetických obrazech i v dialogu, který Prachař s Rašilov dost dobře udržují v rovině absurdní grotesky. A výtvarné řešení je taky povedené, jemné, odlehčené, hra světel a tvarů. A máte to!

    OdpovědětVymazat
  2. No ale pozor: jestli tomu co jsem načetl dobře rozumím, byl Walser sice svéráz a podivín, ale maximálně introvertní, poetizující a dost možná psychicky nemocný. To nebyl bouřlivácký divous typu Ivana Jirouse (koneckonců není Jiří Černý do mladého Jirouse stylizovaný, určitě je to klasická mánička - ha, čuji stopu, nespíš jsme s Walserem vedle všichni).
    No, v rovině absurdní grotesky - spíš mi to připomnělo dramolety Thomase Bernharda, ale právě bez té grotesknosti, takové jenom naštvání a karikatura (souhlasím s Vladimírem, že se to netýká té scény u snídaně). Právě to zlostné karikování v mezích dávno omletých figur, mi bylo dost protivné.
    Výtvarné rešení bych osobně ozhnačil za základní, provozní, primitivní. Což ale nutně nejsou negativa.

    OdpovědětVymazat
  3. Když ti to bylo protivné, s tím se nedá nic dělat, mě to naopak bavilo a závěrečná scéna citového ignorantství v rodině s mlčícím otcem a matkou bylo skvělé zakončení v řádu věci po jak říkáš zlostném karikovaní. Walser byl taky certifikovaný blázen a strávil hodně let v blázinci a ten dialog je svým způsobem setkání normálnosti a šílenství - ostatně mohla by to být variace na hovory, které vedl ve blázinci se svým obdivovatelem, který ho chtěl přimět k psaní Když jsem to četla, takhle nějak jsem si to představovala

    OdpovědětVymazat
  4. no jasně, to už jsme na půddě osobních nastavení a citů pro míru. vůči té závěrečné scéně také nemám výraznějších námitek, kromě snad té, že se mi zdála přetažená v čase a tudíž v důsledku také vlastně moc okatá (aby to došlo všem). ale ve srovnání z poznámkama Davida Prachaře do publika (stejný princip: aby to došlo i "hluchoslepým") to byla jemňounká práce.
    protože máte - zdá se mi - Walsera na rozdíl od mne načteného, zajímalo by mne jestli je ten úvodní "herecký" monolog z tohoto zdroje, nebo je dodaný autory?

    OdpovědětVymazat
  5. Mám dojem, že se tahle debata chytila do stejné pasti, do
    které tu nedávno spadnul Vladimír Just v případě Citového komedianta. Nemohu si pomoci, ale primárně by nás snad mělo zajímat, jak povedené je to divadlo a až potom (dlouho
    potom), jak moc ta či ona divadelní postava odpovídá reálnému Walserovi nebo Fučíkovi. Představení přece není osvětová přednáška, navzdory tomu, že pojednává
    o nějaké konkrétní osobnosti.


    Za sebe k tomu musím dodat, že na rozdíl od Citového
    komedianta mě Pomocník Walser jako divadlo nijak zvlášť nepřesvědčil (dokonce ani ta výtvarná intermezza, která se mi zdála poněkud rutinní a nadbytečná). Skoro bych si troufnul odhadnout, že se tak stalo mimo jiné i proto, že se Nebeský příliš urputně snažil ilustrovat to, co je přehledně a věcně sepsáno v programu.

    OdpovědětVymazat
  6. no, nezlob se, ale jistý rozdíl tu je. předně se inscenace nejmenuje Citový pomocník, ale Pomocník Walser. čili se toho Walsera nejde tak jednoduše zbavit. a nezkoumám - což je rozdíl důležitý - jak moc je předloze (nebo inspiraci, chceš-li) podobný, ale jak moc je jí nepodobný. A ta "máničkovská" /jirousovská/ stopa je tam nepominutelná. Nebeský je vždy zábavný i tím jak moc šifruje, jak skrývá odkazy jinam.
    pokud jde ale o hodnocení inscenace, neboli - jak říkáš - "jak povedené" je to divadlo, nejsme ve sporu.

    OdpovědětVymazat
  7. Je to od Walsera, jestli mě paměť neklame, jde o črty. povídky a imprese v Charvátově překladu - Život básníka, kde je mimochodem i úplně kafkovská "stať" o drahém tatíčkovi, kterou jsme viděli v "pantomimickém" provedení. A půvabná je i Procházka, to je tuším poslední věc, která vyšla. Pro mě a inscenace vyjádřila základní dojmy z Walsera a z toho, jak a co psal, uznávám, že to může být v pocitové rovině - ale to je přece taky důležité. Já bych to jako ilustrace neviděla, šlo to z vnitřku a z určitého pochopení zobrazovaného autora, jeho psaní a vidění, nejednoznačnosti a zvláštní vyšinutosti a citlivosti.

    OdpovědětVymazat
  8. Naopak, Vladimíre,
    je-li inscenace inspirovaná konkrétní historickou osobou, je v prvé řadě potřeba poměřovat její zvrárnění s konkrétní předlohou. Od toho se pak teprve může vinout interpretace díla. To samozřejmě neznamená, že se musí divadelní postava shodovat s předlohou. Klidně naopak, ale nějaký důvod by to mít mělo, nebo ne? Proč potom tu původní postavu dle předlohy jmenovat a nevytvořit rovnou fiktivní?
    Mě na Nebeského inscenaci nejvíc zaujalo prostorové řešení: vertikála vers. horizontála, dění před námi vers. dění za námi, sny vers. realita, vědomí vers. podvědomí, skutečnost vers. fikce. Obávám se však, že herci své figury podávají trochu zmateně, jako by k nim zatím nenalezli sofistikovanější interpretační klíč. Herecky trůnil - jako snad vždy u Nebeského - David Prachař. Postavu pevně ovládal, s nadhledem a jízlivostí rozehrával každou situaci, aniž by ji znásilňoval, partnerům dával dostatečný prostor. Jiřímu Černému chyběla podle mne jiskra mladého blouznivce a Sašovi Rašilovovi naopak gestické a slovní těkavosti a nejistoty z figury a situací příliš "přetékaly". Ale je to jistě i věcí osobního gusta, velmi špatně se nedotaženost či přemrštěnost verifikují.
    Inscenaci vnímám jako symbolikou různých událostí, dění a rekviti hodně zatíženou a myslím, že skrze ni je třeba ji číst a interpretovat. I když se sklenička asi rozbít neměla, do křehkosti a submisivnosti dění a postav skvěle zapadla.

    OdpovědětVymazat
  9. Vladimír Mikulka14. listopadu 2013 v 8:57

    Hm. Pronikavá myšlenka. Doufám, že na ní nezapomeneš, až půjdeš na Péráka nebo Richarda III.

    OdpovědětVymazat
  10. U Péráka
    jsem na to nezapomněl (a nevidím důvod proč bych měl - historické i literární postavy tam hrají významnou roli a se znalostí se přímo počítá) a co se týká Richarda III., jde pro nás v tomto případě už víceméně o ahistorickou klasiku, tedy obecnou dramatickou postavu. V době napsání však jistě jí inscenaci i text diváci i královský dvůr poměřovali.

    OdpovědětVymazat
  11. 1) počkej až to uvidíš. poznáš že se ti nezdá (a to v obou možných významech)
    2) ani já ani Vladimír netvrdíme že inscenace je špatná, protože (ne)zobrazuje Walsera v souladu s realitou. tvrdíme, že není úplně v pořádku z úplně jiných důvodů.
    3) pátrání a zabývání se prací s (reálnou, literární) předlohou je samozřejmě běžná součást interpretace inscenace

    OdpovědětVymazat
  12. reagoval jsem na Hulcovu tezi.

    OdpovědětVymazat
  13. tak sorry. koukám, že v poslední době mám značné problémy s čtením a porozuměním textu.

    OdpovědětVymazat
  14. v tom vůbec nejsi sám!

    OdpovědětVymazat
  15. Vojto,
    nevím, v čem máš problém. Nikde netvrdím, že inscenace inspirovaná konkrétní historickou postavou má být "školní výukou řídící se reáliemi". Právě pro jasné a čitelné porozumění toho, co píšu a co tím myslím, jsem to zdůraznil větou: "To samozřejmě neznamená, že se musí divadelní postava shodovat s
    předlohou. Klidně naopak, ale nějaký důvod by to mít mělo." Mám-li dál polopatě osvětlovat svůj postoj, tedy nechť je postava kamkoli "pusunutá", to je věcí a svobodnou volbou tvůrců, jako recenzent daného díla díla bys to však měl onou předlohou "poměřit" a z toho vyvozovat další. Jmenuje-li se postava Robert či Julius, tedy proč.

    Zdá se mi, že opravdu máš problém s čtením a interpretováním cizích textů.

    OdpovědětVymazat
  16. "je-li inscenace inspirovaná konkrétní historickou osobou, je v prvé řadě potřeba poměřovat její zvrárnění s konkrétní předlohou. Od toho se pak teprve může vinout interpretace díla."

    OdpovědětVymazat
  17. Kateřina Jírová15. listopadu 2013 v 17:50

    Simsalabim (kurva fix) proč se mi vaše komenty zobrazují v azbučitně!?

    OdpovědětVymazat
  18. Problém se čtením a interpretováním cizích textů máme samozřejmě všichni. VH je ale jako obvykle napřed a začíná mít problémy i s čtením a interpretací svých vlastních textů.

    OdpovědětVymazat
  19. Pomoz mi, VM.
    Kdy a kde konkrétně jsem sám sebe různě interpretoval anebo dokonce dezinterpretoval?
    Tvůj navždy dlužník
    VH

    OdpovědětVymazat
  20. ???

    Poměřovat znamená porovnat. V překladu do češtiny tedy určit, do jaké míry se postava s předlohou shoduje a jak se liší. Pak mohu uvažovat, proč tomu tak je a třeba se dobírat proč.
    To je jako bys tvrdil, že není třeba znát textovou předlohu hry. Možné to jistě je, ale bez této znalosti jsi značně na vodě. Nikdy bych netvrdil, že "primárně by nás snad mělo zajímat, jak povedené je to divadlo a až potom (dlouho
    potom), jak moc ten či onen divadelní text odpovídá předloze". Zajímat by nás podle mě mělo oboje.

    OdpovědětVymazat
  21. Vladimírové!!!!

    OdpovědětVymazat
  22. Saša Rašilov a David Prachař byli úžasní. Inscenace chvílemi zdlouhavá, při dialogu Černého a Trmíkové občas někdo usínal, ale opět se probudil nástupem Rašilova a Prachaře. Jsem laik, ale musím říct, že herecký výkon Trmíkové mě moc nepřesvědčil. Chyběla mu přirozenost, tedy alespoň v myšlenkově hlubších monolozích. Nebyla to lehká role a vyjádření hlubších emocí nepůsobilo moc přirozeně, zbytečně křičela a celkový pocit nebyl přesvědčivý. Ostatní herci na jedničku, obzvlášt Rašilov a Prachař. To jsou profíci! Jinak zajímavé, do detailů se snažící herci, velice oceňuji.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme