neděle 8. prosince 2013

Mikulka: Mission (Handa Gote)

Není to úplně běžné, ale občas se stane, že je jeden v divadle rád, že příliš nerozumí tomu, co mu vlastně představení chtělo sdělit. Přesně to se mi přihodilo v Alfredovi ve dvoře na premiéře Handy Gote. Inscenace Mission vychází z Burroughse a v programu se lze dočíst poněkud nabubřelé věty o „střetu lidské civilizace s přírodou“ nebo o tom, že jsme „svědky smrti jazyka, jeho degenerace na soubor pojmů“. Už tady si ovšem nejsem tak úplně jistý, jak moc je to míněno vážně a jak moc ironicky. Doufám spíše ve druhou možnost, ale ruku do ohně bych za to nedal.

Samotné představení jde v tomto smyslu mnohem dál. Sled absurdních obrazů, kdy se do sebe nepravidelně míchá přiznaně rukodělná projekce (vzniká přímo na místě snímáním komplikovaného „loutkového divadélka“), podivná hudba (dílem živě vyluzovaná a dílem pouštěná z počítače), tanečky s maskami i bez nich a tak podobně. Vše je přitom zabaleno do nesrozumitelného, ale tušeně dramatického příběhu, který se odehrává na Madagaskaru a vystupuje v něm kapitán Mission, tajemní domorodci a ještě tajemnější lemuři. Ti všichni se také objevují jako ploškové loutky (nebo fotografie) ve výše zmíněných projekcích.

Na téhle partě se mi vždycky líbil smysl pro absurdní střídání nálad, záliba ve vážně se tvářících banalitách i kutilský přístup k divadlu. A taky to, že samotné představení záměrně nenabízí „návod k použití“. Čtveřice účinkujících se celou dobu tváří smrtelně vážně a i když se objeví vcelku jednoduchý ironický gag, vyhlíží velmi podezřele. Třeba když postava, určená cedulkou „MARTIN, ZLÝ ČLOVĚK“, vystřelí na lemura a let střely (znázorněné koulí zmuchlaného papíru) je nejprve předveden ve „zpomaleném záběru“ a pak ještě přerušen výrazovým tancem Veroniky Švábové.


Totéž platí i pro scény, které by se mohly až nebezpečně snadno stát banálním poselstvím. Lemuři jsou nakonec ochočeni a vystupují v cirkusu - ale i tento co do významu „jasný“ výstup je dovedený ad absurdum a vyšperkovaný třeba tím, že na kytaru hraje (přesněji řečeno vazbí a skřípá) lemur v obrovských rukavicích. A celé to zakončí dlouhá píseň, doprovázená rotací děravého kovového válce se svítící žárovkou uprostřed. Kdy a jestli vůbec nastala ona ohlašovaná „smrt jazyka“ netuším, ale představení jsem sledoval s potěšením - a s jistotou, že v tomto případě některé věci raději ani tušit nechci.

 Více informací o inscenaci zde

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme