„Ve Švejkovi, románu z války, se hlavně někdo někam přesouvá a u toho mluví. Hašek si jako klíčový prostředek vzal právě nekončící transport a nudu ředěnou slovem.“ To jsou slova Marty Ljubkové z programu inscenace 1914. Slova v mnohém prorocká, protože kromě jednoho z dramaturgických principů v sobě skrývají i velmi trefný popis výsledného inscenačního tvaru.
Snaha zkombinovat jiné čtení Švejka s Posledními chvílemi lidstva bohužel Ljubkové vůbec nevyšla. Řečeno slovy Aleny Hanákové: synergické procesy nebyly správně nastaveny. Nejde přitom o to, že libreto nemá příběh a tah, ten snad ani nikdo nečekal, ale jednotlivé obrazy – ony „divadelní pohlednice z pohnuté doby“ jak zní podtitul – ulpívají celou dobu v jediné notně jednotvárné atmosféře, jejich sklad nemá výraznější logiku (respektive není bez explikace v programu čitelná) a působí chaoticky, aniž by to bylo – což se třeba nabízí – tematizováno.
Z hlediska samotného Wilsona jde přitom o standardní výkon, jakkoli mnohým bude připadat jeho režie – vypůjčím-li si tentokrát pro změnu od sportovních komentátorů – jako příliš profesorská. Chybí mu nejen opora v libretu, ale i dramaturg, který by mu byl partnerem, který by mu třeba i oponoval. Ponechán sám sobě, těžko se zmůže na víc než na obvyklou rutinu.
Málo platná je pak chvályhodná snaha herců plnit přesně aranžmá a viditelně inscenaci tlačit a držet. Nemají totiž valně co držet ani kam tlačit.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme