V Gombárově inscenaci Kafkovy Proměny dochází ke dvojí změně optiky: diváci jednak sedí na jevišti a dění probíhá hlavně v hledišti, což přináší řadu hezkých vizuálních momentů (prázdné řady modrých sedadel např. působí vyloženě krásně), a jednak - a především – nehraje se o Řehoři Samsovi, ale jeho rodině. Rekonstruuje se vše, co potenciálně zapříčinilo, že se Řehoř jednoho dne probudil v „nestvůrný hmyz“ a co nakonec vedlo k jeho smrti. A tak tu před diváky defiluje dvojice citově vyprahlých rodičů, zakomplexovaná, sadistická sestra, nadržená ordinérní služebná, homosexuální pár beckettovských (když to přeženu) klaunů – nájemníků, zkrátka balábile groteskně odpudivých typů. S Řehořem – Kafkou (ano, dojde i na Dopis otci) – obětním beránkem (ano, dojde i na biblickou symboliku) to nemohlo jinak dopadnout.
Samozřejmě netrvám na tom, aby inscenace, byť se jmenuje stejně jako práce, podle níž je udělána, nutně usilovala o vystižení jejího ducha, přeci ale jen: to má opravdu ta série banalit a obehraných vzorců nahradit Kafkův hrůzně věcný popis jedné absurdní situace a to, jak se s ní stejně hrůzně věcně vypořádala jedna rodina?
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme