Mikulka: Kritické sněmování v Pekingu, díl 1.

Nikdy bych neřekl, že se dá v Pekingu, což je město panelákovité a monumentální, smradlavé a zaprášené a veskrze nehostinné, najít tak příjemné divadélko. Jmenuje se Penghao, je v bezejmenné boční uličce kousíček od centra (což ve zdejších poměrech znamená asi tak tři čtvrtě hodinky jízdy autobusem od Zakázaného města) a jeden by tam určitě sám nezabloudil, kdyby nebyl spolu s dalšími asi sedmdesáti kritiky odveden místními. Prý tu teď ale taková podobná divadélka rostou jako houby po dešti, navzdory tomu, že na to od nikoho nedostanou ani yuan, dodávají místní. Důkazem budiž trendařsky vyhlížející 77 Theatre, k jehož budově, vyrobené z velké kostky apartně zrezavělých železných plátů, jsem v protikladu k výše řečenému zabloudil zcela sám při dopolední obhlídce okolí hotelu.
Pro zajímavost, vstupné tu činí 100-150 yuanů (na koruny přibližně krát tři), což je v čínských poměrech docela slušná suma (lístek na autobus je za yuan, kupříkladu). Ale prý se už vytvořila skupina dobře situovaných zájemců, kteří jsou ochotní připlatit. A vlastně ještě jednou pro zajímavost: v asi dvacetimiliónovém Pekingu jsou dvě divadelní akademie. Ta, která náš kritický kongres organizovala, má na kraji města zbrusu nový kampus - pouze sama pro sebe. Je panelákovitý a zaprášený, obehnaný vysokou zdí s jediným vchodem, střeženým zvenčí jakousi uniformovanou milicí a zevnitř nesčetnými sochami zasloužilých divadelníků v nadživotní velikosti (nejvíc mne zaujal Stanislavský, jehož autor se nespokojil s pouhým náznakem brýlí, ale vyvedl obroučky krásně a poctivě z masivního kamene). Pointou je, že tu studují tři tisíce lidí – co jiného jim pak zbývá, než zakládat nezávislá a nedotovaná divadla.

Penghao velikostí a dispozicemi připomíná cosi mezi A-Studiem a Dejvickým divadlem a děje se tam ledacos, co by člověk v Číně zrovna neočekával, třeba festival dánského divadla pro děti (o kterém skotský kolega tvrdil, že je nejlepší na světě). To, co jsme v Penghao viděli my, bohužel na rozdíl od samotného prostoru za velké psaní nestojí: dva hezcí mladí lidé předvedli instantní pohybovou vztahovku, která se nijak zásadně nelišila od lepších amatérských a méně výrazných studentských inscenací, jaké jsou běžně k vidění v Česku i jinde. Nic zvlášť nepřijatelného, ale taky nic, co by se ocitlo za hranicí, za kterou se dostaví chuť sledovat dění na scéně s opravdovým zájmem (nepomohlo dokonce ani to, že se herci na závěr zabalili do igelitové fólie, což je scénický prvek, pro který máme v Puchmajerovi poslední dobou slabost). Jiná věc ovšem je, že hercům rozhodně nebylo co závidět, hrát od půl jedenácté v noci speciální představení pro hlediště, ve kterém jsou nepohodlně usazení výhradně blazeovaní a ospalí kritici, ještě ke všemu utahaní po celodenním dvanáctihodinovém sněmování, musí být cosi na způsob divadelnického pekla.