Organizujícím činitelem Popelářů je brechtovské epické divadlo. Tvůrci si při jeho užití počínají vynalézavě a poučeně, hrají si s ním na mnoho způsobů (počínaje tradičními hereckými zcizujícími postupy a konče svítícími nápisy na zdi), problém však je, že toto rozverné, až bezuzdné hraní si přerůstá de facto v jeden velký "šum", který válcuje vše ostatní - téma (jemuž se pořádně podaří prosadit jen na chvíli ve druhé části prostřednictvím postavy Profesora) i žánr inscenace. "Funky muzikál po našem"? Kdepak. Písničkál? Inscenace s hudebními vstupy? I to se mi nezdá být dostatečně přiléhavé. I kvůli té mohutné hudební různorodosti (klasická píseň, rap, recitace s hudebním podkladem atd.), která navíc ani nemá jednoho autora, by asi nejlépe sedělo označení kabaretní revue. Nazývat ale inscenaci hudebním útvarem mi přijde jako klamavá reklama.
***
Druhá část glosy bude poněkud osobní. Pro Romana Sikoru, autora (spoluautora) scénáře, budou Popeláři zajisté zadostiučiněním. Byť "maskováni" oním žánrově lehkým vymezením, ventilují jeho obligátní témata: to, co se tu děje po Listopadu, je v bledě modrém to samé co tu bylo před ním; vládne dravá, vlčí kapitalistická společnost, která z jistého typu lidí dělá pouhý "odpad" - a Romanu Sikorovi (oproti tomuhle ošklivému společenskému řádu) jde přece o člověka, o "lidství" - jak nám proklamativně (prostřednictvím Profesorovy lekce s nemluvnětem, nalezeným v popelnici) v závěru sděluje.
Slyše ve finále z jeviště Velkého sálu Švandova divadla (vážně míněné, levicové) apelativní hudební hřímání, obžalovávající stávající režim, říkám si (v kontextu všeho toho, co se tu dneska odehrává), že kyvadlo dějin se opravdu zas začíná vychylovat jistým neblahým směrem.
Recenze vyšla 18. 3 v Lidových novinách
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme