Inscenace začíná hezkým obrazem. Každý z herců přináší a pokládá na předscénu dlažební kostku, svůj kámen. Ano, každá z postav si nese svou verzi historie - vytvořenou ať vlastním přičiněním či někým jiným (a jí vnucenou). Režisér také zajímavě pracuje se scénografií. S vysokými mohutnými stěnami jako symboly domu, ve kterém se veškeré dění odehrává. Různě s nimi posouvá, nasvěcuje je, promítá na ně cosi - ano, tím domem procházela -"hýbala" pohnutá německá historie (o níž se v Mayenburgově dramatu hraje), počínaje nacistickým režimem a konče znovusjednocením země.
Tím však pozitiva Dočekalovy inscenace bohužel končí.
Někdo by možná řekl: úsporná režie. Já bych řekl: inscenace bez režie. Bez nápadu, bez atmosféry, bez vedení herců, kteří tu jakoby zůstávají na všechno sami a předvádějí unifikované, neinspirativní výkony, mezi nimiž nejhůře dopadá výkon Kateřiny Winterové coby Withy, příslušnice nejstarší generace rodiny majitelů (majitelů?) domu. Pomatená, "ibsenovsky obtížená" postava tu v přeexponovaném, patřičně "procítěném" podání působí jako jurodivá stařena, která sem svým projevem nechtěně zabloudila z Nebeského Tartuffa Impromptu.
Mayenburg napsal "dobře udělanou hru". Text pro mainstreamové publikum, jemuž neschází nic z toho, co by měl takový "správný text" na dané téma obsahovat. Dobrá volba pro Stavovské divadlo (i třeba v návaznosti na podobně společensky problémovou Mikvi). Dobrá výchozí platforma pro režijně náležitě uchopenou práci...
Recenze vyšla 2. 6 v Lidových novinách
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme