Tahle inscenace Lukáše Brutovského, premiérovaná v závěru loňské sezony, by neměla zapadnout - byť popremiérové kritické ohlasy byly spíše vlažné (očekávání po režisérově úspěšné Maryše byla zřejmě velká). Brutovský předvádí Molièrův text nikoli jako společenské, ale jako vztahové drama; jde tedy proti tradici posledních velmi povedených nastudování hry (v Činoherním klubu v roce 2002 a v Buranteatru v roce 2010). Téma přetvářky a konformity jej zajímá především v tom ohledu, jak se promítá do mezilidských vzahů, jak tyto vztahy porušuje. Režisér velmi dobře pracuje s detaily, jež postihují charaktery postav; vynikající je zejména závěrečná (vlastně vrcholně napínavá) scéna, kdy figury, "zaklíněné" ve vztahovém mnohoúhelníku (s klíčovou Celimenou), "vynášejí své karty" a "hra" musí být nějak uzavřena. Má bezmála čechovovský ráz.
Režie je střídmá, bez násilností (jedině komické přepálení Alcestova rozčilení na Celimeniným dopisem Orontovi bych rozhodně oželel), používá drobné oživující vtípky, plně se soustředí na práci s herci (dominují Filint Davida Punčocháře, pojatý jako - bez ironie - dobrý Alcestův rádce a směšný popový kýčař Oront v podání Marka Pospíchala).
Divadlo Misantropem evidentně navazuje na Špinarova Hamleta; Brutovského inscenace se sice k současnosti nevztahuje tak přímočaře, víc se soustředí na text, ale použitými prostředky je s ní dost příbuzná. Moderní činohra, řekl bych.
Dobře, Švandovo divadlo.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme