Vidět dvě inscenace téhož režiséra s výrazným rukopisem ve dvou večerech za sebou je samozřejmě zrádné. Metoda (perfektně zvládnutá) se dere do popředí: relativně nezávazná delší první polovina, rozehrávaná pauza a pak kratší a podstatně vážnější „ťafka“. Svícení meotary (nahradí jejich čtverhranná projekce emblematickou dřevěnou kostku?). Výrazně odcizené herectví překračující libovolně rampu. Civilistní projev kombinovaný s demonstrativní a demonstrovanou emocí a využívání poloh spíše komentujících a vyprávěcích. Atd.
Řekl bych, že se Pařízek méně bojí vyloženě komických situací, až gagů. Po Švejkovi a Temnotě se mi zdá, že ještě více pokročil v dekonstrukci struktury inscenací, které jsou – těžko hledám, jako to správně nazvat – více řízeně volné.
Jedna věc se ale nezměnila. Na Švejkovi jsem si to možná ještě nechtěl připustit, ale po Směšné temnotě není pochyb. A vzpomínám, že mi to mnohokrát vadilo už v Komedii (tyd té Pařízkově). Vše výše popsané bohužel slouží trochu banálnímu poselství. Končí-li totiž Temnota zabitím Tofdaua po jeho „revolučním“ monologu nesoucím se trochu ve smyslu dávného sloganu „Všechnu moc imaginaci!“, a to vše již zcela bez náznaku odstupu, zdá se mi, jako by si nakonec pod sebou inscenátoři podřízli velmi zručně vystavěnou větev. Celá první část je ambivalentní: hraje se s našimi „romantickými“ představami o divočině, parodovány jsou mediální válečnické obrazy i srdceryvné příběhy trpících „divochů“ (od Balkánu až po dálný Východ). Opravdu je to ale tak, že naše expanze zabíjí revoluční sny domorodců o celosvětové obrodě? Neřekl bych.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme