Po ústeckém Činoherním studiu (glosa T. Brederové zde) nastudoval hru Andrese Veileho a Gesiny Schmidt Kopanec spolek studentů a čerstvých absolventů DAMU pod režijním vedením Adama Skály. Hru podle skutečné události (tři mladíci z jedné německé ost-vesnice surově zabijí svého kamaráda), vystavěnou jako série svědeckých výpovědí s případem různě zainteresovaných osob, pojímá jako soudní drama, jež svým kostýmním i jiným rázem nemá vlastně daleko od oblíbených českých realistických tragédií konce 19. století. Na jevišti je vymezeno několik prostorů, ve kterých ve strohém, povětšinou černém oblečení (u mužů se dostane i na obleky) stojí či sedí aktéři a vypovídají. Herci poctivě tvoří charaktery figur, nejednou si dopomáhají doprovodnou akcí (pití ze skleniček, ořezávání jakéhosi dřeva, jezení z talíře), víc se neděje; inscenace je rytmizována toliko zhasínám a rozsvěcením světla mezi jednotlivými výpověďmi.
Fatálnější minutí se s duchem textu si asi neumím představit. Hra, svým charakterem dokudrama, u něhož je klíčová autenticita, "syrovost" podání - a ztvárněná jako konvenční drama, ve kterém inscenátoři mezi slovo a herce vsunou to nejtradičnější psychologizující vytváření rolí? Účinnější prostředek, jak uhladit, "dezinfikovat" sdělení, nejde vymyslet. Korunu tomuto přístupu nasazuje lyrizující leitmotiv, zpěv písně Ach synku, synku.
Na závěr se všichni herci postaví do řady a dívají se do publika.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme