sobota 26. března 2016

Škorpil: Olga, horrory z Hrádečku (Divadlo Letí a Vila Štvanice)

Olga, horrory z Hrádečku Anny Saavedry je střízlivý portrét s lehkými feministickými ozvuky. Silnější je ve ztišených a možná až lyricko-melancholických pasážích (většina sól Olgy nebo třeba monolog paní Havlové), či tam, kde – jakkoli paradoxně to zní- šetří slovy. Vázne naopak v několika málo pokusech o jednodušší humor (Václav Havel staví plot, „Příchod Čechů na Říp“, konference milenek, dotírající novináři…), bez kterých by se – i vzhledem k nakonec bezmála tříhodinové stopáži – dalo celkem bez problému obejít. V zásadě jde ale o velmi příjemnou záležitost, která je chytře (nesentimentálně a neikonicky) nechronologicky vystavěná a zručně pracuje s opakování a variováním motivů.To, co jsem nazval „střízlivostí“ předlohy dobře doplňuje a rozvíjí režie Martiny Schlegelové. Staví na prostém, leč účinném nápadu, kdy v prostoru Vily Štvanice staví „interiér“ Hrádečku, jenž je zároveň veristicky zařízený a zároveň „průchozí“, takže v něm klidně rostou houby, či se podle potřeby stává hospodou nebo Pražským hradem. Tento prostor obývá Olga v podání Pavlíny Štorkové spolu s třemi muži (Jiří Böhm, Pavol Smolárik, Tomáš Kobr), kteří na sebe berou různé „pomocné“ role, počínaje občas až trojjediným Václavem a konče třeba tajnými či psy. To vše převážně v mírném gestu, bez zbytečného figurkaření a s důrazem na sdělnost textu a situace. Což samozřejmě platí i o hlavní představitelce, která zde, nebojím se říct, exceluje, když vyniká přesnou uměřeností gesta i výrazu, kterými přesto dokáže vyvolat v divákovi emoci.

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme