Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - díl 7. (neděle 26.6.)

Hana Voříšková – Pohyblivé obrázky
Divadlo B – Malý pán
Divadlo Andreje Bagára Nitra – Velký sešit
Piccolo teatro Milán – Sluha dvou pánů

Hana Voříšková už dlouho patří k jistotám „nejmenších forem“ českého divadla. V Pohyblivých obrázcích sice nepředvedla nic, co by mohlo po těch letech překvapit, ale i tak to byla docela příjemná třičtvtěhodinka poetického minidivadla, napůl stínového a napůl loutkového, to vše za doprovodu kytary a houslí.

Stejně tak nepřekvapil Radek Beran se svým Divadlem B., návaznost na Buchty a loutky je zřejmá. Inscenace Malý pán nabízí sympatickou přehlídku typicky buchtovských postupů, přátelským oslovováním publika, neustálé oscilací mezi vážností, sebeironií, pohádkovou poetikou a vpády nedivadelní obyčejnosti. Bonusem slepičkokohoutkovského příběhu o hledání přátelství byly loutky Františka Skály (obzvláště ostrovní příšera byla nádherná), bavily se děti i dospělí. Někdy ti, jindy druzí, ale dost často společně.

Velký sešit Na odpoledním představení nitranského Divadla Andreje Bagára se mi po vzoru Hamletů z předchozího večera mnohokrát chtělo křičet: „Nevěřím!“ Nevěření to bylo mnohonásobné. Nevěřím samotnému románu Agoty Kristof, který temné téma děti-válka-krutý a bezcitný svět servíruje efektním a dojímavým způsobem, na který jsem alergický přinejmenším od časů bestsellerů typu Sofiina volba. Nevěřím Majlingově divadelní adaptaci, která nechává stranou to, co je na té knize nejsilnější – cílenou snahu osamělých dvojčat přežít za cenu „odstřihnutí se“ od okolí, fyzického i etického, a místo toho vypichuje poněkud kýčovitý obraz dobra, které se nakonec skrz všechnu tu špínu prodere ven. A ještě ke všemu jsem ani trochu nevěřil nitranským hercům, kteří to všechno „tak nějak“ odehráli v doprovodu (rovněž efektních), ale vlastně jen ornamentálních zvukových smyček, které sami před diváky nazpívali a navzdychali ještě předtím, než se rozběhl samotný příběh.

Sluha dvou pánů A na závěr festivalu opravdická dramaturgická pecka (a to ve všech významech tohoto slova). Strehlerův Sluha dvou pánů se hraje víc než padesát let, režisér už je na onom světě skoro dvacet let, herci se mnohonásobně vyměnili, ale inscenace brázdí divadelní oceány jako bludný Holanďan pořád dál. Svým způsobem je pozoruhodné vidět legendu na vlastní oči, ale jinak se naplnily ty nejhorší obavy: sledovat tři hodiny to zoufale vyšeptalé divadelní muzeum bylo utrpení takřka fyzické. 

Stále stejné tempo, pomalé gagy, „úsměvná“ poetičnost, která evokovala (skoro se to bojím napsat) televizní pohádky. Jak jen mohlo být tohle někdy tak úspěšné?! Změnil se za těch padesát let tak strašně moc vkus nebo za všechno může opravdu jen pozvolná únava materiálu? Ale vždyť Paul McCartney taky po celém světě dodnes promrskává kousky ze stejné doby, davy jsou nadšeny a smysl to tak docela nepostrádá… jenže s hudbou je to možná něco jiného, vždyť i tihle Italové opravdu dobře zpívali a hudební vsuvky byly z celého představení s odstupem nejpřijatelnější.