Mikulka: Archive (Arkadi Zaides, 4+4 dny v pohybu)

Opilé děti útočí na domy

Izraelské informační centrum Becelem se zabývá dokumentací izraelského násilí vůči Palestincům na tzv. okupovaných územích. Mimo jiné rozdává Palestincům kamery a shromažďuje jejich záběry. O vypovídací hodnotě takové dokumentační metody si lze myslet své, ale o to teď tolik nejde – zde bude řeč o divadelní inscenaci Archive, kterou na základě těchto záběrů vystavěl izraelský performer Arkadi Zaides. K vidění byla v Arše coby úvodní představení festivalu 4+4 dny v pohybu.



Zaides uvedl představení informací, že v záběrech vystupují pouze Izraelci, a pak spustil sérii roztřesených a neurčitých záběrů, vždy doprovázených titulkem, nebo ještě spíš krátkým obsahem toho, co na nich je nebo má být vidět. Titulky znějí dosti povědomě a především velmi aktivististicky: „osadníci útočí…“, „osadníci hází kameny… „, "osadníci ničí..." atd. Na záběrech ovšem není vidět prakticky nic, nebo alespoň nic moc hrůzostrašného. Výsledkem je cosi na způsob ironické variace na propalestinskou propagandu, předváděnou ovšem s naprosto vážnou tváří: počínaje záběry o tom, jak osadníci odhánějí ovce a aktivisté je následují, přes obzvláště děsivé „děti oslňují kameru zrcátky“ a konče výjevem, pojmenovaným „opilé děti o purimu útočí na domy“. Dotyčný záběr opravdu ukazuje opilé děcko, které mátožně kope do dveří - dokud si pro něj nepřijdou rodiče. Obzvláště jedovatý se mi zdál rozmazaný a naprosto nezřetelný záběr pojmenovaný „osadníci útočí na vesnici“, doplněný poznámkou, že ostrá verze může být předvedena až poté, co jí odvysílá BBC (ta je známá svým protiizraelským naladěním). Celé to zkrátka působilo jako výsměšná demonstrace toho, že příslušným manipulativním popiskem lze vyrobit angažovaný dokument z libovolné banality. (O tom, že by v obdobné kolekci snímků bylo možné najít záběry opravdu drastické, přitom vůbec nepochybuji).

Zaides se bohužel kromě promítání pokouší i o divadlo: záběry nechává točit dokola jako smyčky, občas je zastavuje, a přitom sám napodobuje pozice, ve kterých se ocitají postavy na projekčním plátně. Také trochu tančí, nesrozumitelně kříčí (pokud jsem to správně pochopil, opakuje to, co zaznělo na plátně), vrhá významné pohledy do publika, neuměle se potýká s looperem. Řečeno bez servítků: z divadelního hlediska to bylo, na rozdíl od provokativní celkové koncepce, zhola impotentní. Smysl počínání byl zřejmý po patnácti-dvaceti minutách a pak už se to všechno jen - bez jakéhokoli nosného nápadu - mlelo pořád dokola úplně zbytečnou třičtvrtěhodinu.

P.S.
Po představení jsem se dostal do sporu s kolegy, kteří tvrdili, že v představení žádná ironie nebyla a že to Zaides všechno myslel zcela vážně jako skutečnou dokumentaci izraelských zvěrstev. V takovém případě bych jednoduše neměl slov. Tedy snad kromě moudra, že je hezké, když je inscenace chytřejší než její autor.

foto: Christophe Raynaud de Lage
více informací zde