středa 30. listopadu 2016

Mikulka: Spalovač mrtvol (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)

Bezručovský Spalovač mrtol je přesně ten typ divadla, který tak nějak naplní všechno, co jste od něj mohli předem očekávat. Norbert Lichý předvede vlastní variaci pojetí, jaké panu Kopfrkinglovi vtiskl filmový Rudolf Hrušínský, na své si přijdou milovníci umírněně morbidních vtipů (nic přes čáru) i ti, kteří očekávají, že bude naznačena aktuálnost celého příběhu (osobně bych si klidně odpustil polopaticky návodné výkřiky typu „Hitler je gentleman“ nebo „Nic než národ“). Jistého zklamaní se zato dočkají ti, kteří po cimrmanovsku čekají na hlášku „Věneček nebo rakvičku?“, a ony se ty rakvičky místo toho pouze rozdávají divákům v první řadě.

úterý 29. listopadu 2016

Mikulka: F. Zawrel (Schubert Theater Wien - PDFNJ)

Dokumentární lochneska


Určitě tu nepříjemnou situaci znáte. Někdo vám vypráví příběh, který je sám o sobě poutavý a silný, jenže onen nešťastník ho podává tak zdlouhavě, hloupě a s natolik banálně kýčovitým zdůrazňovaním všech významných míst, že je to nejen otravné, ale je vám z toho poněkud stydno. Tak přesně tohle je možné zažít na představení F. Zawrel, se kterým do Prahy přijel vídeňský Schubert Theater.

Mikulka: Richard III. (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)

Krvavý pes Richard (a ti ostatní taky)

Základní stylizace, se kterou inscenace pracuje, je zřejmá už z pohledu na scénu: holá, strohá konstrukce z lešenářských trubek, nahoře uzavřená náznaky lomených oblouků, takže evokuje perspektivné pohled do lodi gotického kostela. Tak trochu i kostru nějaké velryby. A do toho vstupují postavy v silně stylizovaných kostýmech, svým způsobem elegantních, ale zároveň poněkud šaškovských. Každý je originál, jenže barvy i vzory jsou podobné: všichni jsou z jednoho těsta, a to, že po mrtvolách vystoupá na trůn hrbatý vévoda z Yorku (zas tak moc hrbatý ostatně není), není tím, že by ti ostatní nebyli krutí a neměli na kontě spoustu krve a podrazů.

pondělí 28. listopadu 2016

Mikulka: Hans Schleif + Pověření (Schauspielhaus Zurich, Schauspiel Hannover - PDFNJ)

Tak tady se někomu zachtělo divadelnosti?!


V neděli mě na německém festivalu čekal dvoják: odpolední curyšské dokudrama Hans Schleif jsem bral spíš jako povinnost, na večerní hannoverské zpracování Millerova Pověření jsem byl upřímně zvědavý. Dopadlo to přesně opačně. Dokudrama dokázalo zcela minimálními prostředky zaujmout a dvě hodiny utekly jak nic, stejně dlouhé, snaživě barvité Pověření zůstalo u nekonečné nudy.

neděle 27. listopadu 2016

Mikulka: Ročenka Tanečních aktualit

České pohybové divadlo v jednom svazku


Pohybové divadlo sleduji sice dost výběrově, nejsem tudíž úplně přesná cílovka, ale ani tak nelze přehlédnout, že Ročenka Tanečních aktualit je tiskovina, která nevznikla z čistě propagačních důvodů, což se ročenkám nebezpečně často stává. Sympatické je hlavně to, že výběr z textů, které se průběžně objevovaly na webu, pokryje prakticky veškeré domácí dění v oblasti široce pojatého pohybového divadla.

Škorpil: Hans Schleif (Schauspielhaus Zürich - PDFNJ)

Hans Schleif jasně ukazuje, jak důležité je pro dokumentární divadlo osobní svědectví a jak geniální je vynález institutu riminiprotokollských „expertů“. Představitelé Kamenů zmizelých vyprávěli cizí příběhy a četli cizí dokumenty. Matthias Neukirch vypráví příběh svého dědečka a své rodiny. A když čte nějaký dokument, osobně se ho týká, musí k němu zaujmout nějaký postoj, takže okamžitě vzniká dramatické napětí a svého druhu dialog. Kameny zmizelých vlastně stavěly pomník, možná i vzdávaly úctu. Neukirch naopak ve snaze dopátrat se pravdy a kořenů své obsese dědečkem, dělá, co může, aby Hanse Schleifa – hrubě řečeno – shodil. Je to vtipné, je to (sebe)ironické, je to angažované v tom nejširším a nejlepším slova smyslu. A je to vlastně i smutné a neméně tragické než osudy židovských divadelníků z Karlsruhe.

sobota 26. listopadu 2016

Švejda: Pýcha a předsudek (Národní divadlo)

Špinarův dekonstruující přístup - zkomediálňování (až zgroteskňování) a ironizování postav, antiiluzivní prvky (mikrofony, vystupování herců z postav a mluvení o nich ve třetí osobě) apod. - jako by měl, zdá se mi, učinit tématem inscenace - samu ironii. To, jak tato ironie vytváří protivenství, jak se stává překážkou pro "potkání se" postav. Na nic jiného jsem, přiznám se, nepřišel.

středa 23. listopadu 2016

Mikulka: Něco za něco (Aréna Ostrava)

Standardy  po česku


Jakub Škorpil tu před několika dny označil Ostermeierova Hamleta za „standardní inscenaci standardního divadla“. Pak upřesnil, že měl mysli „standard moderního evropského divadla“. Nemyslím, že je to moc šťastné nálepkování, když si ale z německého festivalu odskočíte na festiválek Ostrava v Praze a uvidíte Shakespeara po česku, začne se to všechno jevit v trochu jiném světle.

Škorpil: The Situation (Gorki Theater Berlin - PDFNJ)

Mám rád ironické inscenace. A jsem přesvědčený, že The Situation je jedna z nich. Na první pohled taková lehká sluníčkářská zábava.

úterý 22. listopadu 2016

Škorpil: Kameny zmizelých (Badisches Staatstheater Karlsruhe - PDFNJ)

Vídávám ty destičky zasazené do chodníku cestou domů, cestou do práce, s dětmi do školy… a čtu si ta jména a data a říkám si, kdo asi ti lidé byli. A dokonce mne díky nim kdysi napadlo, jaké by to asi bylo, kdyby všichni moji – s odpuštěním – neárijští známí náhle někam zmizeli. Proč to píšu? Proto, abych po následujících řádcích nevypadal jako tak děsivý necita.
V Německu žili Židé a nacisté s nimi krutě zatočili. To jsem věděl, než jsem do Archy přišel a neodcházel jsem o moc bohatší.

Mikulka: Kameny zmizelých (Badisches Staatstheater Karlsruhe - PDFNJ)


Pohodlně nepohodlné divadlo


V proslovu před začátkem představení Ondřej Hrab varoval diváky, že v sále budou nepohodlné sedačky – a dodal, že je to tak správně, protože divadlo má být nepohodlné. A taky, že dnes večer uvidíme představení, které nepohodlné zaručeně bude. Pravda to ovšem byla jen napůl: ohledně sedaček bylo varování zcela na místě (své učinila i dvouapůlhodinová stopáž), samotné divadlo ovšem bylo naopak velmi pohodlné, bezpečné a krotké. Alespoň v té míře, jak může být pohodlné, bezpečné a krotké dokumentární divadlo pojednávající o perzekuci židovských divadelníků v nacistickém Německu.

neděle 20. listopadu 2016

Škorpil: Hamlet (Schaubühne Berlin - PDFNJ)

„Standardní inscenace standardního souboru.“ – těmito slovy kdysi profesor Lukeš uvedl v Plzni představení Closer v podání Royal National Theatre. Na Ostremeierově Hamletovi jsem na ně hodně vzpomínal.

Etlíková: The Notebook (Forced Entertainment - Festival Akcent - Divadlo Archa)

Forced Entertainment vs. MeetFactory


Tlak situace může v některých případech nepozorovaně proměnit kohokoli v krutého a osamělého zoufalce. Množství interpretací prvního dílu románové trilogie Agoty Kristóf nazvaného Velký sešit potvrzuje, že je důležité pokoušet se pochopit, jak taková proměna vzniká. Sama jsem se v případě The Notebook od skupiny Forced Entertainment na divadle setkala s Velkým sešitem už potřetí za poslední dva roky.

Mikulka: Hamlet (Schaubühne Berlin - PDFNJ)

Ostermeierův Hamlet bezezbytku naplnil pověst, která mu předcházela: je to opravdu „velká“ inscenace. Zároveň je to Hamlet až nečekaně intimní, nepolitický, nestátní, soustředí se téměř výhradně na dánského prince a jeho problémy se sebou samým i se světem, který ho obklopuje. Jistě není náhodou, že proslulé „být či nebýt“ zazní hned v úplném začátku - a pak ještě dvakrát.

sobota 19. listopadu 2016

Etlíková: Máta (Divadlo Archa - Festival Akcent)

Co vlastně říct?


Před dvěma lety uvízla Olja Michaljuk náhodou uprostřed donbaské okupované oblasti. Na základě dojmů z této události vytvořila inscenaci Máta, která připomíná deník plný nesouvislých poznámek. Je to koláž projekcí, jež autorka komentuje během představení jen sporadicky - a dokonce skoro beze slov, prostřednicitvím konceptuálních maleb křídou na tabuli.

pátek 11. listopadu 2016

Mikulka: Kreml z cukru (Divadlo Józsefa Katony, Strašnické divadlo - festival Naostro)

Hned na úvod: je velmi potěšující, že se do Strašnického divadla podařilo přivézt Divadlo Józsefa Katony, jeden z nejznámějších maďarských souborů. Mimochodem, festival maďarského divadla Naostro je po „polském“ Palm Off Festu další na první pohled nenápadnou akcí, která nabízí nezpochybnitelně respektuhodné hosty. Jen tak dál, je skvělé, že se za „německý festival“, vlajkovou loď akcí tohoto typu, začínají řadit další plavidla.

úterý 8. listopadu 2016

Švejda: Ve Zlíně uvádějí Ovčáček čtveráček

Městské divadlo Zlín uvedlo na své studiové scéně politický kabaret Ovčáček čtveráček. Některé události se v realitě - opět - staly natolik bizarní a směšné, že je - bezmála - stačí pouze "překlopit" na jeviště a o zábavu je postaráno. Zlínské divadlo s Ovčáčkem čtveráčkem zažívá ohlas, jaký už dlouho ne.
Mám, přiznám se, s žánrem politické satiry na divadle v demokratických poměrech problém. Chtít po něm, aby nějakým zásadnějším a "složitějším" způsobem reflektoval aktuální věci, je, obávám se, protimluv; proč taky, když k úspěchu stačí vystavit je - v podstatě - takové jaké jsou? Vždyť právě takto také lidi, kteří na ně přišli, zajímají. Společně se jim vysmát, utvrdit se ve stejném názoru - a víc o tom nepřemýšlet.
Zlínským samozřejmě těch "patnáct minut slávy" přeji. Zítra si na Ovčáčka čtveráčka už nikdo nevzpomene. Jen si, s Karlem Krausem, říkám, jestli toho divadla pro politiku opravdu není škoda.

neděle 6. listopadu 2016

Švejda: Top Dogs (Městská divadla pražská)

Petr Svojtka dělá z Widmersova hořkosměšného, sociálně laděného textu o špičkových manažerech, propuštěných z práce a procházejících (za odborného vedení) procesem vypořádávání se s touto nenadálou událostí, přesně to, co MDP potřebují: podívanou pro nejširší vrstvy.

sobota 5. listopadu 2016

Švejda: Čechy leží u moře (Naivní divadlo Liberec)

Čechy leží u moře je především montáží vizuálních atrakcí (na téma moře), snahou o vizuální poezii (která vychází z veršů Radka Malého). Daří se jí jen částečně.
Ne snad, že by atrakce (zejména různé zjevování se mořských "objektů", při němž se hojně používá práce se světlem) nebyly v převážné většině samy o sobě dost působivé, ale bez silnějšího dějového propojení (tvůrci pracují - pokud již - pouze s mikropříběhy) je i ta čtyřicetiminutová stopáž přece jen příliš dlouhá a atrakce se záhy vlastně omrzí. Především však: připadá mi, že ta trochu zaumná poezie Radka Malého nabízí dětskému divákovi příliš těžká, troufnu si říct až existenciální, témata, která prostě nemá šanci pobrat.

Mikulka: Slips Inside (Okidok, Palác Akropolis - Mimefest)

Mé druhé představení pražského Mimefestu nabídlo pravý opak jemňounce surreálného Krepska: drastickou klauniádou belgického dua Okidok. Dva nepříliš pohlední chlapi ve spodním prádle a ve středním věku předvedli zhruba hodinovou smršť velmi přímočaré komiky beze slov, nazvanou Slips Inside.

Škorpil: Mickey Mouse je mrtvý (Studio Palmoffka)

Mickey Mouse je mrtvý začíná jako celkem nezávazná, odvázaná a dekadentní generační prča, ale postupně atmosféra houstne a nakonec to až tak bohapustá sranda není.

pátek 4. listopadu 2016

Škorpil: Dotkni se vesmíru a pokračuj (Národní divadlo - Nová scéna)


Tvrdívá se, že největší chybou při vyprávění vtipu je – vyprávět ho příliš okatě jako vtip. Stejné pravidlo můžeme vztáhnout i na inscenování „blbých her“ a tudíž i na Levínského Dotkni se vesmíru a pokračuj.

Mikulka: Dotkni se vesmíru a pokračuj (Národní divadlo)

Levínského (a Fričova) břitva 


Mnohokrát se potvrdilo, že hry René Levínského jsou pro inscenátory zrádné: záplava na první pohled banálního žvanění, prokládaná rozbíhavými odbočkami, konkrétními narážkami nebo absurdním vtipkováním, podivně meandrující děj, u kterého nebývá příliš zřejmé, co je podstatné a co jen ornament. Nebo jestli se ornament z ničehož nic nestane tím podstatným a naopak. Když se to na divadle všechno úplně jednoduše, ne-li dokonce „naivně“ odmluví, je dobrá šance, že tahle smysluplná nejistota zůstane zachována v plné síle (nepřekonaným vzorem je Krobova inscenace Ještě žiju s plácačkou…). Když se naopak režisér pokusí tento typ hry „pořádně“ zinscenovat, vstupuje na zatraceně kluzký terén. Přesně tímto směrem se nyní vydal Jan Frič při své (i Levínského) premiéře v Národním divadle.

čtvrtek 3. listopadu 2016

Švejda: Je to tu (Švandovo divadlo)

Je to tu Caryl Churchillové (tak jako ostatně i jiné hry autorky) je pro režiséra především výzva: jak ty útržky řečí prvé části (účastníků pohřební hostiny), přerývaný monolog protagonisty druhé části (na "onom světě") a dovětek beze slov (zachycující ošetřování nemohoucího nemocného v poslední fázi života) nějak smyslupně divadelně "nakopnout" a rozehrát; s jakým přijít režijním nápadem (s velkým N), aby ten tolik interpretačně otevřený text opravdu scénicky ožil.

Švejda: Na okraj tvorby Dejvického divadla

Doháněl jsem v posledních týdnech resty v Dejvickém divadle. Byly jimi Kafka ´24 (prem. 23. 4. 2014) a Kakadu (prem. 19. 12. 2014). Tituly z "přelomu" Dejvického divadla (rozuměj: odchod Miroslava Krobota z funkce uměleckého šéfa a nástup Michala Vajdičky tamtéž), a též poslední dva autorské a dramaturgické počiny Karla Františka Tománka v tomto divadle. Tituly, které byly - a dodnes jako poslední také zůstaly - jiné než "hlavní" repertoár souboru.

středa 2. listopadu 2016

Mikulka: AnnaBerthaCecilia (Krepsko – Palác Akropolis, Mimefest)

Krepsko se vrací


Na českou premiéru nové inscenace Krepska jsem šel se smíšenými pocity. Tenhle soubor jsem míval moc rád, jeho hořkosladká poetika mi šla po srsti – jenže pak se Krepsko nadlouho ztratilo z českého obzoru, a když se asi před půlrokem začalo vracet se svými dávnými kousky, bylo z toho velké zklamání. Teď ale Linnea Happonen s Jiřím Zemanem přivezli čerstvou novinku a ukázalo se, že ze své přesvědčivosti nic podstatného neztratili. Jaká úleva.