Co vlastně říct?
Před dvěma lety uvízla Olja Michaljuk náhodou uprostřed donbaské okupované oblasti. Na základě dojmů z této události vytvořila inscenaci Máta, která připomíná deník plný nesouvislých poznámek. Je to koláž projekcí, jež autorka komentuje během představení jen sporadicky - a dokonce skoro beze slov, prostřednicitvím konceptuálních maleb křídou na tabuli.
Místy se zdá, že se bude dívat na donbaský konflikt metaforicky, skrze osudové sepětí rostlin (a také lidí) s konkrétními místy. Režisérčin známý na jednom videu vzpomíná na to, jak mu stejné bylinky pěstované v různých podnebích různě chutnaly a voněly. Jindy si diváci mohou přečíst text, v němž ukrajinský cestovatel popisuje, jak ho vědomí o konfliktu v jeho zemi dostihovalo dokonce i v přírodě na Papui-Nové Guineji.
Zdaleka ne všechny projekce se ale udrží této linky. Když jiný muž na dalším záznamu vypráví o tom, jak ho před smrtí zachránila cesta na zahradu pro rajčata, veškeré obecnější přesahy jeho monologu přebíjejí zmínky o rozstřílených známých. Tragickou atmosféru takto syrových míst podtrhuje mlčenlivě strnulé postávání a posedávání aktérky na jevišti. Místy ovšem, především při dlouhých pauzách mezi projekcemi, nálada přerůstá až k trochu okázalému patosu.
Přestože jsem se občas na Mátě cítila jako účastný cizinec, který se vetřel do rodinného kruhu smutečních hostů, celkově mi byla inscenace blízká. Vedle zlomků „rostlinné“ úvahy o místní identitě mě zaujala také naléhavost, s níž Michaljuk usiluje o obecnější výpověď o událostech, od nichž si ale nedovede udržet odstup. Pro rozpačitou a urputnou snahu vyjádřit se k násilí, které stále probíhá, mám velké pochopení.
více informací o festivalu zde
foto Photo Archiv Olja Michlajuk
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme