Vídávám ty destičky zasazené do chodníku cestou domů, cestou do práce, s dětmi do školy… a čtu si ta jména a data a říkám si, kdo asi ti lidé byli. A dokonce mne díky nim kdysi napadlo, jaké by to asi bylo, kdyby všichni moji – s odpuštěním – neárijští známí náhle někam zmizeli. Proč to píšu? Proto, abych po následujících řádcích nevypadal jako tak děsivý necita.
V Německu žili Židé a nacisté s nimi krutě zatočili. To jsem věděl, než jsem do Archy přišel a neodcházel jsem o moc bohatší.
Ačkoli musím přiznat, že mně úřední kulantnost všech těch strašných dopisů a žádostí tak trochu fascinovala. Jenže úřední šiml byl, je a bude blbec v jakémkoli státním zřízení.
Vlastně se budu zase opakovat: vážně je potřeba kvůli takovému typu dokumentárního divadla chodit do divadla? Vážně má smysl přesvědčovat (včetně protitrumpovské předehry z úst Ondřeje Hraba) přesvědčené? Atd. Atd. Viz celou řadu mých článků zde i v SADu.
A navíc, co je mi – opět s odpuštěním a ve vší upřímnosti - po Karlsruhe a po Badisches Staatstheater? Na domovské scéně má jistě tato inscenace svůj význam a celkem jiný účinek, ale na hostování v cizím městě a zemi s přeci jen odlišnou historickou zkušeností? Jo, takhle Kameny zmizelých v podání Vinohrad a využívajících tamních jistě bohatých archivů za posledních osmdesát let…
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme