Etlíková: Festival d'Automne à Paris 2016

Zásady, omezenost a krize

Letos jsem na necelý týden navštívila divadelní část Festival d'Automne à Paris, která probíhá každoročně od září do prosince v mnoha pařížských divadlech a seznamuje publikum s významnými světovými inscenacemi. Lze se tu setkat s tvůrci z různých kontinentů, s nedávno dokončenými či staršími inscenacemi. Mé první tři dny patřily té nejnovější evropské tvorbě.

Na začátku jsem měla štěstí – první inscenace se hrála v budově Le Centquatre, která stojí za návštěvu i tehdy, když se tam nehraje divadlo. Přes den až do večerních hodin zaplňují industriální prostor hloučky dětských i dospělých tanečníků, pouštějí si hudbu, vylepšují své choreografie nebo se prostě jen tak baví. Lze se tam zadarmo posadit, pracovat nebo prostě jen vnímat zdejší atmosféru.

V Centquatre hráli Zvizdal belgické skupiny Berlin. Toto spíše filmové než divadelní dílo, působí už silným, leč trochu bizarním tématem. Jeho velkou část tvoří projekce časosběrného dokumentárního portrétu odmdesátiletých ukrajinských manželů, kteří se po černobylské havárii v roce 1986 odmítli odstěhovat ze svého domu, přestože vláda nařídila jim i širokímu okolí evakuaci. Nadia a Pétro dostáli svému názoru, že by měl člověk zůstat věrný půdě, do níž se narodil. Třicet následujících let tak prožili v izolaci. Dcera je k jejich lítosti mohla navštěvovat nanejvýš třikrát ročně, známí jen jednou (na pravoslavnou obdobu Dušiček), neměli telefonní spojení, televizní signál ani možnost vyjet mimo „zónu“. 

Většina dlouhých filmových záběrů zobrazuje duševně vyrovnaný, vzájemně oddaný, neustále vtipkující, vesměs velmi šťastný pár. Nadja a Pétro se důkladně starají o své radioaktivní bramborové pole, vyvádějí zářením znetvořeného koně na pastvu, anebo klidně sedí vedle sebe a pozorují milovanou přírodu. O škodlivých vlivech radioaktivty na zdraví nemluví – paniku kolem Černobylu vnímají jako bublinu. Při sledování Zvizdalu jsem nikdy nevěděla, jestli zrovna cítím spíš obdiv k pevné víře Nadji a Pétra, nesouhlas s jejich tvrdohlavostí nebo údiv nad tím, že se zřejmě cítí doopravdy spokojení.

Le Relèvement de l'Occident: BlancRougeNoir belgické skupiny DE KOE je čtyřhodinovou řadou ironických přednáškových skečů konstatujících omezenost „západního člověka“. Tématika sama o sobě není příliš originální. Peter Van den Eede ztělesňuje pseudoumělce, kteří obsesivně lpí na detailech své důmyslně budované pózy. Natali Boods suše komentuje myšlení pseudofilozofujících modelek, hereček a zpěvaček. Postava Willema de Wolfa se usilovně pokouší porozumět, o čem přemýšlejí lidé v okolí, což často končí „zásekem“ s otevřenou pusou a očima upřenýma do prázdna. Kouzlo těch povedenějších míst inscenace spočívá v rozkoši, s níž tvůrci rozpatlávají trapné chování postav. Když například modelka Natali Broods přemítá o hlubokém smyslu textů Lady Gaga nebo o právu její kočky na lov ptáků, stráví s tím klidně deset i víc minut. To, co by jindy vyznělo jako otřepaný satirický komentář, nabývá díky nehorázně dlouhému trvání až rituálního charakteru a stává se zábavným kolektivním „vymýtáním tuposti“.

Můj třetí, zatím poslední festivalový den, byl pravým opakem toho prvního. Měla jsem smůlu. Prostředí budovy Athelier Berthier, jakési periferní filiálky historického Odéonu, v němž se hrála inscenace Il cielo non è un fondale, na mě působilo nevýrazným a sterilním dojmem a mé sympatie si nezískala ani předražená káva či agorafobicky rozlehlý sál. Samotná inscenace italské skupiny vedené Dariou Deflorian a Antoniem Tagliarini se tak moc snažila vyzdvihnout bezmocnost a dezorientaci postav zničených finanční krizí, až to paradoxně vůbec nevyznělo. Když na představení vzpomínám, vybavím si nejdřív Dariu Deflorian, jak v roli čtyřicetileté chudé ženy desítky minut temperamentně vypráví o své osamělosti a celkovém životním zklamání. Postava má být zřejmě silnou osobností na pokraji nervového zhroucení, jenže těžko přistoupit na citové vydírání její teatrální gestikulace. Herečka je schopná zopakovat jedno gesto třeba dvacetkrát během deseti minut. Inscenací se mimo jiné prolíná sám o sobě krásný, leč v daném kontextu nesnesitelně srdceryvný halekavý zpěv pouliční žebračky (Monica Demuru) o touze po lásce. Nechápu, jak se mohlo tak kýčovité divadlo ocitnout až na prestižním Festival d'Automne.

recenze snad vyjdou ve Světě a divadle

foto Frederik Buyckx, (c) koen broos, Elisabeth Carecchio