pátek 26. května 2017

Švejda: Mlynářova opička (Národní divadlo)

V montáži z Klicperových textů Mlynářova opička je víc než Klicperův rukopis vidět rukopis sestavovatele Milana Šotka. I Klicperovy hry skrývají slovní hříčky, mají sklony k parodii, absurditě či kritice planého češství, zde je to však až příliš zřetelně přefiltrováno "calembourskou" poetikou. Okatě - a zbytečně - se tu pracuje s žánrovostí, hraje se tu jakási "hra s Klicperou" - proč vlastně? Páclova režie k tomu pak přidává notnou dávku situačního humoru "ber kde ber"; koncem letošní sezony má ve Stavovském divadle derniéru Drábkovo Jedenácté přikázání, odhaduji tedy, že tu dochází k cílené směně kusu za kusu.
Činohra končí sezonu - vezmeme-li též v potaz nedávnou premiéru Křehkosti, tvé jméno je žena - hodně nenáročně...


foto Patrik Borecký


  

úterý 23. května 2017

Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 5

GUILHERME MIOTTO, MENNO VAN GORP: RISE UP
RODRIGO SOBARZO: PRINS OF NE†WORKS
KEREN LEVI: THE DRY PIECE (XL EDITION)
IVAN BURAJ: NÁMĚSÍČNÍCI (IMITACE A TUŠENÍ)

Divadelní Flora končila tituly z dramaturgické linky Pestré Nizozemsko, kterou jsem si spolu s řadou Visegrad Performing Arts na festivalu oblíbila nejvíc (Tekutou Evropu jsem ovšem z časových důvodů sledovala jen nesoustavně). Potěšilo mě, že se tu bylo možné setkat s tvorbou, která se vymykala mým představám o tom, co mohou nabídnout české divadelní festivaly. Někdy se na nich musím utěšovat, že přinášejí alespoň zběžný kontext a umožňují nečekaná setkání. Tentokrát to ale byla především čistě divadelní radost a překvapení. A to i přesto, že mě některé projekty ne zcela přesvědčily.

neděle 21. května 2017

Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 4

FERNANDO BELFIORE: D3US/x\M4CIN4
OLIVER FRLJIĆ: BALKAN MACHT FREI
JIŘÍ HAVELKA: ELITY - KRIMINÁLNÍ PŘÍBĚH S POLITICKÝM POZADÍM


Divadelní Flora se letos kryje s pražskou konferencí Perspektivy teatrologie, a protože jsem nechtěla o „panteatrologické“ setkání přijít, musela jsem na chvíli přestat psát o dění v Olomouci. Teď je už ale v plném proudu druhý víkend Divadelní Flory a přede mnou několik inscenací, o kterých jsem před odjezdem napsat nestihla…

Mikulka: Pomezí

Dvě a půl hodiny (příjemné) frustrace


Rozepisovat se o tom, že je Pomezí po výtvarné stránce působivé a s nevídanou pečlivostí vyvedené imerzivní divadlo, by bylo rok po premiéře a řadě ocenění nošením dříví do lesa. Stejně tak, že na jedno zhlédnutí není šance pořádně vysledovat, o čem se tu vlastně hraje a že si divák odnese především náladu a pár střípků tajemně nezřetelného příběhu (který si pak může v baru zkusit zkompletovat s pomocí známých, potká-li je). Takže alespoň pár zcela subjektivních poznámek na okraj, protože to bylo divadlo (nebo spíš cosi divadlu blízkého) natolik působivé, že by mi bylo líto o zážitku ve vybydleném baráku na Florenci pomlčet úplně.

sobota 20. května 2017

Mikulka: Projektil (Stoka)

Jít na Stoku, potažmo „na Uhlára“, když už se jednou za čas objeví v Praze, mi přijde jako věc tak trochu povinná. Kupodivu se ale ukazuje, že těch, kteří to berou takhle, zas tak moc není: nevelký sál Strašnického divadla přecpaný rozhodně nebyl. Ale i tak, je více než chvályhodné, že dramaturgie festivalu StrašNICE legendu slovenské alternativy pozvala. Tolik tedy na okraj a teď k tomu, co bylo k vidění.

pátek 19. května 2017

Mikulka: Letci (Wariot Ideal - Alfred ve dvoře)

Tak tohle bylo hodně rozpačité. Raději hned na úvod připomenout mantru „hluboké cíle a respektuhodné téma nejsou ničeho zárukou“, ale zůstat u ní nestačí: pokus Wariot Idealu přijít s inscenací o českých válečných letcích v Anglii v sobě nese několik skoro exemplárních zádrhelů, které projekty tohoto typu trápí téměř pravidelně.

čtvrtek 18. května 2017

Švejda: Křehkosti, tvé jméno je žena (Národní divadlo)

Křehkosti, tvé jméno je žena je kolektivní hereckou beneficí ženské "seniorské" části činoherního souboru (Iva Janžurová, Taťjana Medvecká, Jana Preissová, Eva Salzmannová, Johanna Tesařová). Vzhledem k tomu, že Národní divadlo v současné chvíli nedisponuje komorní scénou, lze toto řešení, jak dát prostor "zasloužilým" členkám (inscenace je uváděna na Nové scéně), považovat za pragmatickou "z nouze ctnost".

středa 17. května 2017

Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 3

KAŠIAROVÁ-ŠAVEL-VTÍPIL: EAU DE VIE - (MO)MENTÁLNÍ TANEC
OLA MACIEJEWSKA: BOMBYX MORI


Vykřesat přelom

Psát o Eau de vie – (Mo)mentální tanec po návštěvě jediné reprízy je trochu nebezpečné. Název se vztahuje k řadě konceptuálně ukotvených událostí, které se nechtějí opírat o pevný inscenační tvar. Připomínají workshopy, při nichž aktéři (návštěvníci mohou dění ovlivňovat skoro ve stejné míře jako tanečníci) zkoumají zákony divadelní situace.

pondělí 15. května 2017

Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 2

THE SYMPTOMS: LOOP
JIJA SOHN: GEISHA´S MIRACLE
JAN MOCEK - TÁŇA ŠVEHLOVÁ: ZÁŘÍCÍ MĚSTO

Přivázaný k hlubinám

Maďarský tanečník Daniel Szász pracuje v sólové inscenaci Loop s upomínkami k hrubé síle, jež vyvolává už samotný pohled na jeho svalnaté tělo. S náporem neurčitých agresivních emocí postava svádí niterný boj. Při pomalých, ale pevných pohybech tanečníka vyniká postupné zatínání svalů, zdá se, že sledujeme živý svazek uzlů, které protagonistu stále pevněji poutají k animálním propastem vědomí.

Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 1

ZA HRANOU/OVER THE EDGE
KALD DAMU: MOMOTARÓ


Je nám spolu dobře, a to není dobře

Můj pobyt na Divadelní Floře v Olomouci začal snově. Ráno jsem se chtěla na chvíli stavit na konferenci Za hranou/Over the Edge, která patří částečně pod patronaci festivalu. Na místě mě okamžitě obklopili moji známí i kamarádi z Prahy, konferenční hosté, o nichž jsem netušila, že je v Olomouci potkám. Dostala jsem provizorní jmenovku a zjistila, že se budu celé dopoledne účastnit jedné z osmi odborných diskusí u kulatého stolu (konkrétně té, kterou moderuje holandský divadelní kritik Joost Ramaer).

pondělí 1. května 2017

Pokorná: Makový mužíček (Drak)

Moc máku uspává


Na námět Františka Nepila (a v úpravě dramaturga Tomáše Jarkovského a režiséra Jakuba Vašíčka) vytvořil hradecký Drak inscenaci, která pracuje s tradičním činoherním herectvím, i s náznaky loutkoherectví, přičemž účinkující velmi šikovně a až s chameleonskou nenápadností přecházejí z jednoho do druhého.

neděle 30. dubna 2017

Mikulka: Morčata a Nevěsta (Tygr v tísni a Masopust)

Moc společného ty dvě inscenace nemají, ale něco přece: jak Morčata, tak Nevěsta nabízejí přepjatou divadelní stylizaci, pohybují se po hraně vážnosti a grotesky a také záměrně uvádějí publikum do nejistoty, o čem že se to vlastně hraje. V obou případech je totiž nutné si průběžně skládat celkový dojem z řady ne úplně zřetelných dějových linií a ne vždy jasně provázaných obrazů.

úterý 25. dubna 2017

Škorpil: Macbeth - Too Much Blood (Divadlo Na zábradlí)

Make War Not Love
Stran Jařabova Macbetha (protože režisér napsal vlastně zcela nový text) nezbývá než souhlasit s Vladimírem Mikulkou. Obalen je vskutku lákavě, scénografie i kostýmy jsou (na Zábradlí tradičně) elegantní, trochu perverzní a většinou i funkční, hudba patřičně temná, herectví solidní (přičemž angličtina některé vede k překvapivě zkázněnému výkonu) a inscenace nabízí několik opravdu silných obrazů (a za všechny třeba Macbetha ve víru květů). Onen výstřední design ve spojení s výraznou stylizací pohybů a gest a silně náladotvornou hudbou pak myslím mnohé vede k pocitům – když si vypůjčím z komentáře Marie Reslové – že „ta věc je něčím znepokojivá a silná“.

úterý 11. dubna 2017

Mikulka: Macbeth - Too Much Blood (Divadlo Na zábradlí)

Až moc basic


Kdyby tohle představení trvalo deset minut, mohla by to být hezká a veselá kabaretní scénka. David Jařab se však rozhodl roztáhnout nápad s hraním Macbetha v primitivní angličtině do celovečerního formátu. A co hůř: pokusil se zkombinovat legraci na úrovni parodie jazykového kurzu se smrtelně vážnou pomalostí dle vzoru Jarmuschova Mrtvého muže.

Mikulka: Naši furianti (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

#hatefull


Naši furianti jsou v pojetí Depresivních dětí hluboce rozporná inscenace. A to jak divadelně - střídají se tu skvělé momenty s pasážemi dosti hluchými - tak svým celkovým vyzněním. Záměrem je sdělovat nepříjemné pravdy o stavu současné české společnosti: ostře, s groteskní nadsázkou, s důrazem na ohavnosti všeho druhu a navíc s trochu zoufalým humorem. Cíle je bezpochyby dosaženo, inscenace je to na domácí divadelní poměry nezvykle ostrá a důsledná. Klíčová otázka ovšem zní, zdali to samo o sobě stačí – de facto totiž zůstává u výčtu ohavností.

pondělí 10. dubna 2017

Švejda: Naši furianti (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Po sérii "exkluzivnějších" kusů (Martyrium aneb Umění trpět, Kartografie pekla: Domov, Sen o říši krásy) se Jakub Čermák a spol. uvedením Stroupežnického Našich furiantů vracejí ke svému tradičnějšímu inscenačnímu stylu: postavenému na přitažlivém, divácky sdělném konceptu, sehraném převážně neherci. Má to svá - jako kdykoli předtím - pozitiva i negativa.

úterý 4. dubna 2017

Mikulka: ps: ...odepiš! (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)

Postavit inscenaci na citacích pohlednicových textů ze 70. a 80. let vypadá jako sebevražedný nápad. U Bezručů z něj ale pod vedením režiséra Lukáše Brutovského a dramaturga Miro Dacha vykřesali inscenaci, která je pro mě osobně zatím nejpříjemnějším překvapením divadelního roku 2017.

sobota 1. dubna 2017

Mikulka: Die Rache (Handa Gote - Studio Alta)

Nová inscenace Handy Gote by vlastně mohla být jedním krátkým výjevem z předloňského kousku Erben: sny, roztaženým do celovečerního formátu. Venkovská zemitost, nálada konce devatenáctého století, neurčité prostředí, podivná hudba či zvuky – a za tím vším je cítit cosi temného, hrozivého, nekonkrétně fatálního. Na začátku dojde k nemotivované vraždě a na konci k sebedestruktivní odplatě. Totéž jednoznačně napovídá i samotný titul (tedy v češtině Pomsta) a ještě víc konfuciovská citace „Když se chceš pomstít, vykopej dva hroby“.

pátek 31. března 2017

Švejda: Na moři, zírám nahoru (Národní divadlo)

Na moři, zírám nahoru Finengana Kruckemeyera dobře zapadá do stávající dramaturgie Nové scény, jež volí současnou světovou dramatiku  - Zemětřesení v Londýně, Spolu/Sami či Láska a informace -, její problém je však ten, že do této řady nepřidává nic nového, nic "navíc". Pět postav vypráví, ponejvíce monologicky, své životní příběhy, přičemž jedna z nich, ta "nejdivnější", se stává jakýmsi pojítkem těchto figur. Vše se sděluje v divácky přitažlivém hořkosladkém nálevu, v duchu, jak i sami tvůrci uvádějí, magického realismu a je víceméně uzavřeno do privátní sféry.

úterý 28. března 2017

Švejda: Cinéma Bizarre (BodyVoiceBand - Jatka 78)

Hudebně-pohybová revue BodyVoiceBandu, s živým hudebním doprovodem, má následující příběhový rámec: majitel videopůjčovny nerad pouští do svého obchodu zákazníky a je nejspokojenější, když si videokazety může pouštět sám; lidé - nejrůznějšího typu (ať již "reální" či ti, kteří "ožívají" na základě pouštěných videokazet) - se mu tam však přesto zjevují a povstávají z toho nejrůznější situace, které jsou vyvolané písněmi, pocházejícími z nejrůznějších filmů (v rozptylu Četník ze Saint Tropez Městečko Twin Peaks).

pátek 24. března 2017

Švejda: Přibližně dvaatřicet zubů (Divadlo Kámen)

Divadlo Kámen ohlásilo v době kolem premiéry své nové inscenace Přibližně dvaatřicet zubů změnu: prohlásilo se za umělecký salón. Lze toto prohlášení chápat jako přiznání/deklarování vlastní exkluzivity, výlučnosti i jisté komunitnosti fungování. A tato skutečnost také jako by se odrážela v samotné nové inscenaci: divadlo jako by v ní ještě víc - obsahově i způsobem vyprávění - mířilo jen k tomu podstatnému, snažilo se být ještě víc sevřenější, soustředěnější (což na diváky, pochopitelně, klade ještě větší nároky).

úterý 21. března 2017

Švejda: Slušný člověk (Švandovo divadlo)

Autorka adaptace a režisérka Martina Krátká vměstnává ve své inscenaci Čapkovu novelu Obyčejný život do sedmdesáti minut. Prvních padesát minut přitom zabírá hrdinova „původní“ verze příběhu o vlastním obyčejném, "nezajímavém" životě. Má ponejvíce monologický ráz a Miroslav Hruška coby protagonista v ní volí ztišený, usebraný projev, Krátká nicméně temporytmickými změnami a retrospektivami ráz produkce, který by spíš odpovídal literárnějšímu Divadlu Viola, oživuje, „zdivadelňuje“.

pondělí 20. března 2017

Švejda: Zlaté město (Chemické divadlo - Venuše ve Švehlovce)

Inscenace Vojtěcha Bárty je nejzajímavější nikoli tam, kde se snaží vyprávět príběh o tajemném cizinci a zlata chtivých našincích (to se jí daří jen dosti zmatečně) či kde satiricky komentuje současnou, komerčně vytěžovanou Prahu, nýbrž tam, kde její postoj ke "zlatému městu" přechází do šklebu, přerůstá hranici "normality" (tj. tam, kde se řadový divák začíná divit, co se to na scéně vůbec děje) a stává se z ní jakýsi expresionistický "cákanec". Tyto okamžiky - kdy se např. herec začne epilepticky svíjet na zemi, neartikulovaně řvát či kdy BioMasha zpívá jakýsi vykloubený remix hospodské písně - mají sílu výtvarného obrazu. Mají tedy tu hodnotu, ve které je Vojtěcha Bárta zatím setrvale nejúspěšnější.

Otevřený dopis ministrovi kultury od Asociace nezávislých divadel

[...] obracíme se na Vás ve věci snížení finančních prostředků do grantového systému pro oblast Divadlo na rok 2017 [...] V oblasti Divadlo tak došlo k závažnému propadu finančních prostředků na vlastní tvorbu nikoliv o 2 250 000 Kč, ale o celých 3 990 000 Kč při zvyšujícím se počtu žadatelů. [...] Ve chvíli, kdy se navyšují prostředky na organizaci festivalů a zároveň snižují prostředky na tvorbu, dochází k situaci, ve které nebudou mít festivaly možnost představit českou tvorbu. 

neděle 19. března 2017

Králík: Urna na prázdném jevišti (Činoherní klub)

Martin Čičvák napsal hru o třech herečkách a jedné urně přímo na tělo herečkám Ivaně Uhlířové, Veronice Žilkové a Lence Skopalové. A ty jsou v inscenaci každá po svém suverénní a skvělé. Hra však slouží jen jako substrát, aby se mohly „skvět květy jejich hereckých talentů“, bohužel však v půdě hry není dost živin, aby celkové vyznění mělo nějakou závažnost a sílu. K těm by hra bývala mohla dospět, pokud by se divák dozvěděl více třeba o psychologii, osobně vztahové historii, ale hlavně o motivacích hrdinek, které se odhodlaly ke zločinu. Možná však Čičvákovi o nic víc než o lehkou konverzační komedii nešlo.

Škorpil: Lucerna (Divadlo v Dlouhé)

Vox populi, vox dei: anonymní hlas po mém boku pravil o přestávce Lucerny: „Takové milé retro.“ Nebylo to myšleno jako odsudek, spíš jako pochvala. V něčem má jistě onen hlas pravdu, Hana Burešová rozhodně neinscenuje Lucernu proti Jiráskovi. Spíš chce jeho text, styl jakým je napsán i jeho témata lehce ironizovat. S důrazem na slově lehce. Snaží se vytvářet lehce karikované postavy s odkazy na romantizující (impresionistický, chcete-li) recitační styl a na figurkaření lidových her a báchorek (Klásková s Kláskem, hrdinné osazenstvo mlýna, muzikanti).

sobota 18. března 2017

Švejda: Peníze (Švandovo divadlo)

Inscenace Mikoláše Tyce má dva charakteristické rysy: přiznává divadelnost produkce a Gombárův text zgroteskňuje. Cíl, respektive cíle tohoto přístupu jsou zřejmé: představit prostor, ve kterém se postavy hry pohybují, jako velké divadlo světa; a udělat ze hry divácký, mainstreamový titul (Tyc jako by tu zastával roli, kterou ve Švandově divadle jinak plní/plnil Daniel Hrbek).

pátek 17. března 2017

Švejda: Krvavá svatba (Národní divadlo)

Ornament

Kdyby z Krvavé svatby režijního dua SKUTR mělo být odstraněno vše, co je zbytné, co neslouží účinnému přetlumočení Lorkovy hry, nezbylo by z ní - jen s malou nadsázkou řečeno - nic. Kukučka s Trpišovským zalidňují inscenaci novými postavami (mrtvými příbuznými, o nichž se ve hře jen hovoří), vymýšlejí pro herce doprovodné akce (fotbal!), doprovodné pohyby a gesta (nejvýraznější jsou koňská); "španělskost" hry ironizují, nahrazujíce ji (navážno) moravským folklórem; přidávají vtipy a vtípky (Prachařovo pojetí Otce nevěsty!), zaplňují scénu efektně vypadajícími objekty. Jakmile však celé tohle víření přestane, jakmile nastane chvíle, kdy by herci měli opravdu začít hrát, tvořit dramatické figury  - vidíme jen jakési televizně neslané nemastné herectví.

čtvrtek 16. března 2017

Etlíková: Moje malá úchylka (A studio Rubín)

Čtyři postavy přijaly pozvání na večeři, aby se zbavily jistých utajovaných, ale dlouhodobě vyčerpávajících problémů. Ocitají se ve světě, který jako by existoval jen proto, aby se v něm mohly neustále odhalovat nové dosud neznámé vztahy a zápletky. S postavami a situacemi se tu nakládá jako s materiálem, z něhož herci stavějí klaunsky laděné, hravé scény. Stačilo by málo a dalo by se říct, že je jejich jediným smyslem diváky rozptýlit. Lze je nicméně vnímat jako propracované metafory různých stránek bulváru.

středa 15. března 2017

Pokorná: Úplné zamění (Klicperovo divadlo)

Spíš "pobuřující" než pobuřující


Hra Christophera Hamptona Úplné zatmění, pojednávající o vztahu Paula Verlaina a Arthura Rimbauda, proslavilo především filmové zpracování Agnieszky Holland. Divadlu však může být filmové vidění na škodu. Právě to se stalo v Hradci: zdejší inscenace rezignuje na metaforu a snaží se diváka vodit propletenými životními cestami dvou prokletých básníků s až dokumentární přesností.

středa 8. března 2017

Švejda: Hronov hledá kulturního referenta...

Dobrý zpráva pro příznivce amatérského divadla a Jiráskova Hronova zvlášť: Kulturní a informační středisko Hronov (již pod novým vedením) vyhlásilo výběrové řízení na místo kulturního referenta, jehož hlavní náplní práce bude "kompletní organizační zajištění festivalu Jiráskův Hronov."

neděle 5. března 2017

Mikulka: Hotel paradiso (Familie Flöz - Jatka78)

Nic přes čáru


Mezinárodní, v Berlíně usídlená divadelní skupina Familie Flöz zahrála před opakovaně vyprodaným, rozchechatným a veskrze spokojeným hledištěm Jatek78 představení Hotel Paradiso - a já si zas jednou připadal v divadle tak trochu nepřípadně. Vlastně docela dost nepřípadně, abych byl upřímný.

pátek 3. března 2017

Etlíková: Premiérareprízareprízaderniérapremiéra (HaDivadlo)

Inscenace je fátum i plíseň


Brněnská premiéra Romana Štětiny mi připomněla Hamlety Jana Mikuláška z Divadla Na zábradlí. Obě díla se zamýšlejí nad divadelním inscenováním jako takovým. Jsou sledem volně navázaných etud, v nichž se útržky fikčních světů a dramatických dějů ukazují v neumělé, směšné podobě. Uprostřed všední divadelní praxe se může zdát, že o ně jde v divadle především. Inscenace nicméně připomínají, že podstatnější je něco jiného.

neděle 26. února 2017

Veverková: Mlčení bobříků + Přísně tajné: Hrubá nemravnost (Studio PALM OFF)

Co je pravda, a co ne?


… přemýšlím u inscenací Mlčení bobříků a Přísně tajné: Hrubá nemravnost. Autorem obou divadelních her je Tomáš Dianiška, který se při psaní nechal „inspirovat“ skutečnými osobnostmi, událostmi a celkovou atmosférou dané doby.

Byl Turing gay? Vedla Bedřiška Synková skautský oddíl Ostříž? Pozvali Turinga do talk show, kde se mu posmívala Marilyn Monroe? Stál otec Bedřišky modelem sochařce Marii Uchytilové-Kučové? Byla to opravdu jen zkouška odvahy? Běží mi hlavou jak v hledišti, tak ještě dlouho doma.

pátek 24. února 2017

Švejda: Jan Frič kmenovým režisérem ND

Jan Frič se od příští sezony stane kmenovým režisérem činohry Národního divadla.
Ta informace v sobě nese dvojí sdělení.
I poslední ze stěžejních režisérů generace, vstoupivší do českého divadla na počátku tohoto tisíciletí, získává institucionální (a tím i jaksi existenční) zázemí na prestižním místě.

středa 22. února 2017

Švejda: Evropa (Divadlo NoD)

Vstup do inscenace Viktorie Čermákové svou hypnotičností připomene úvod "jiné" Evropy, filmu Larse von Triera (z roku 1991). A naléhavý, hypnotický ráz si inscenace udrží i v některých dalších pasážích. Ty - spolu s nervním, energickým výkonem Marie Štípkové - patří k jejím nejlepším místům. Zásadní problém kusu je však bohužel v tom, že hra Davida Greiga je z roku 1994. Reflektuje, či přesněji publicisticky demonstruje (se vším tím transparentně působícím arsenálem běženců, frustrovaných našinců a "kosmopolitních" šmelinářů), tehdejší situaci v Evropě; rozpad "starého", "přehledného" světa (zřetelnou inspirací tu byl dramatikovi především rozpad tehdejší Jugoslávie), který s sebou nese vzedmutí nejrůznější (nejen nacionalistické) agrese.

pondělí 20. února 2017

Švejda: Tu noc těsně před lesy (Divadlo X10 - Strašnické divadlo)

Daniela Jobertová v doslovu k českému výboru her B.-M. Koltése o Tu noc těsně před lesy píše: "Mluvčí hry je první typicky koltésovskou postavou prosící o kontakt, o komunikaci, o spolu-bytí, o lásku v tom nejširším slova smyslu." A právě tahle skutečnost je také svorníkem celé hry - rozbíhavého, z různých "storek" sestaveného monologu mladého muže - arabského Francouze? gigola? homosexuálního prostituta?... prostě (v širším slova smyslu) vyděděnce, který vede k mladíkovi, jehož náhodně osloví na ulici.

Pokorná: Kati (Klicperovo divadlo)

McDonaghovi Kati jsou další „drsňáckou“ černou komedií, kterou režisér Jan Frič přivádí na jeviště hradeckého Klicperova divadla. Přidává se do pomyslné řady hned za černým humorem nabitou komedií Fligny, koks a kutilové. I v Katech se snoubí drsný humor s komentováním události ze společenského dění (konkrétně o rušení trestu smrti ke konci šedesátých let ve Velké Británii).

Škorpil: Dílo (O.S. Mezery a Studio Hrdinů)

Bambuškova inscenace Jelinekové Díla má rámec teambuildingového cvičení, kterému se v alpském Kaprunu podrobuje čtveřice výše postavených manažerů. Cvičení vedou dvě podivná individua jménem Bohouš a Luboš, snad duchové, snad opravdu čerti, jak sami sebe titulují. Jeden z nich má na sobě něco kožešin, bič, ocas a chvíli i nohu (kopyto) v kýblu s betonem. Ten druhý se zas šourá v dlouhém plášti a na hlavě má helmu se zatemněným hledím, jakou mívají pracující u vysokých pecí. Zhýčkané nemakačenky z města, kteří dosud jen obdivovali krásy přírody a užívali zimních radovánek, trápí ti dva prací. Opravdivou, poctivou ruční prací, jako je třeba žehlení, stavba vysokých hrází, nebo válčení.

neděle 19. února 2017

Mikulka: Kati (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Nemám tušení, jak dotyčné repertoárové domluvy v divadlech konkrétně probíhaly, ale při pohledu zvenčí je zvláštní sledovat, že se režisér Jan Frič opakovaně pouští do střetů s divadelními hrami, které se svou pevnou strukturou vzpírají jeho výrazně autorskému rukopisu. Po podzimním Dotkni se vesmíru v Národním divadle teď došlo na McDonaghovy Katy v Hradci. Výsledek tak trochu připomíná souboj: jako kdyby inscenace hledala každou skulinu, kterou může alespoň na chvíli uniknout příliš pevnému krunýři předlohy. Počínaje drobnými žertíky na způsob nápisu BREXIT místo EXIT nad dveřmi, přes přepjatě groteskní stylizaci některých postav až ke zběsilé závěrečné scéně, která nemá daleko k čechovovskému „A vem to čert, jednou za život!“

Etlíková: Aneckxander (Alexander Vantournhout & Bauke Lievens - festival Cirkopolis)

Po mé poslední festivalové inscenaci, belgickém Aneckxanderu, byl v diskusi sólový performer Alexander Vantournhout vyzván, aby přiblížil, co pro něho určuje nový cirkus. Řekl, že jako médium příliš nenahrává dialogu mezi aktéry a diváky. Představení (volně parafrázuji) není úspěšné, pokud se performerům nepodaří hlediště uhranout svými dovednostmi a ukázat mu, že nad ním mají navrch, protože dokážou něco nezvyklého.

sobota 18. února 2017

Etlíková: Marée Basse (Compagnie Sacékripa - festival Cirkopolis)

Odliv odnáší jeviště


V Marée Basse francouzské klaunské skupiny Compagnie Sacékripa vystupují dva silní muži, kteří v příliš těsné, staromládenecky zařízené místnosti připravují svařené víno. Vaření jim činí potíže a dalo by se říct, že je spíš ovládá, než že by jím vládli. Metafora v názvu inscenace je výstižná - „marée basse“ znamená odliv, tedy neovlivnitelný a jen částečně předvídatelný děj. Vaření i dmutí mořské hladiny bývají v archetypální rovině spojovány s „tajuplným“ ženským principem. Humor této inscenace z velké části vyplývá z peripetií spojených jeho pronikáním do čistě mužského světa.

čtvrtek 16. února 2017

Etlíková: Autour du domaine (Collectif Porte27 - festival Cirkopolis)

Poezie nelogických zákonů


Pro druhou festivalovou inscenaci, tentokrát čistě francouzskou, Autour du domaine je určující motiv chůze po laně. Tato artistická disciplína jako taková tu sice nemá příliš prostoru, ale neustále se k ní metaforicky odkazuje. Téma chybějícího opěrného bodu či ztrácení a nalézání rovnováhy je všudypřítomné.

středa 15. února 2017

Etlíková: Taival (NUUA - festival Cirkopolis)


První titul z nabídky čtvrtého ročníku tohoto zimního festivalu nového cirkusu vytvořil soubor NUUA s finsko-francouzským složením. Z prvních scén by se dalo soudit, že v Taivalu jde hlavně o vyjádření pocitů tří postav – ženy s obojkem uvázané na vodítku, muže uvězněného do půli těla ve voskové krustě a žongléra, který neustále klesá k zemi, jako by ho sráželo jakési vnitřní břemeno. Pomalé stylizované pohyby aktérů a šerá mlha, v níž se vše odehrává, umocňují tajuplnou atmosféru těchto výjevů. Jakmile jsem pochopila, že tvůrci ve zbytku inscenace na úvodní scény téměř v ničem nenavazují (nerozvíjejí ani nastíněné charakteristiky postav ani atmosféru), začala jsem tyto formální postupy vnímat spíš jako vypočítané efekty, které snad měly publikum zklidnit, odpoutat od všedních starostí, zbystřit jeho vnímavost a otevřít vlastnímu představení.

pondělí 13. února 2017

Mikulka: Sváteční pop (Archa)

Svátek popu


Je to sice tak trochu koncert, ale mnohem spíš podivně (niklovsky, chtělo by se napsat) vykloubená výtvarná performance. Z velké části improvizovaná, což znamená, že pokus o zachycení toho, co se včera večer v Arše dělo, znamená beznadějný boj s větrným mlýnem. Ale byl to tak povedený večer, že by mi bylo líto se nezmínit, když už se tu pravidelně svěřuji se zážitky, které se nedělnímu Svátečnímu popu nevyrovnají ani náhodou.

sobota 11. února 2017

Mikulka: Kati (Jihočeské divadlo České Budějovice)

Budějovičtí Kati jsou příkladem inscenace, u které se nabízejí úvahy, zda je ona příslovečná sklenice poloplná nebo spíš poloprázdná. Celé je to evidentně velmi pečlivě a důsledně promyšlené, představení má jasný rytmus a běží až nečekaně svižně, vyznění jednotlivých scén i pojetí klíčových postav je jasné a zřetelné (že je ta zřetelnost místy skoro až na škodu). Jako solidní informace o McDonaghově hře jsou tihle Kati skvělí.

pondělí 6. února 2017

Mikulka: Laserová romance (HaDivadlo - Venuše ve Švehlovce)

Konceptuální divné divadlo


Švejdu z toho už asi klepne, ale je čas se vytasit s další nálepkou: konceptuální divné divadlo. Se všemi pozitivy i problémy, které s sebou konceptuálnost nese. Hlavním pozitivem Laserové romance je to, že se všechny ty nesouvislé útržky, bláboly, schválnosti a občas i trochu infantilní nápady nakonec poskládají do vcelku čitelného sdělení. Hlavním problémem zase to, že představení „jako takové“ poněkud kolísalo a vedle skvělých míst obsahovalo i řadu nedotažeností nebo prostě jen pasáží, ve kterých tvůrci špatně odhadli, co všechno ještě zvolená metoda unese.

Švejda: Ovčáček čtveráček (Městské divadlo Zlín)

K zlínské inscenaci - k této bez nadsázky řečeno produkční události letošní sezony - je třeba říct především tři věci.
Ovčáček čtveráček je politicky angažovaným divadlem. Není satirou, která by střílela bez rozdílu na terč, ale inscenací, která straní; proto jsou i postavy jaksi jednoznačně rozděleny a proto i v některých momentech, kdy hovoří ti (podle tvůrců) "dobří" - Jiří Brady, Daniel Herman, dalajláma - se z ní najednou vytrácí humor a mluví se v ní zcela navážno. Je inscenací, u níž je vidět motivace i záměr autorů: těch nehorázností, které se v jeden moment na české politické scéně sešly, bylo už prostě tolik, že nebylo možné mlčet a bylo třeba nějak (umělecky) vyjádřit svůj občanský postoj.

neděle 5. února 2017

Etlíková: A pak přišla Mirna (Divadlo LETÍ)

Nedávno byla na Pražském divadelním festivalu německého jazyka uvedena inscenace A pak přišla Mirna od Sebastiana Nüblinga. Šlo především o sebeironickou zpověď matky samoživitelky, trojjediné Onny/Linny/Gemmy, která se v minulosti zřekla všech „stereotypních“ společenských modelů a nyní s hrůzou zjistila, že za ně nenašla náhradu. Byla to snad až příliš přímočará polemika s některými „alternativními“ ideologickými proudy hluboce zakořeněnými v pověstně otevřeném berlínském prostředí. V pražském, o poznání konzervativnějším společenském klimatu by tak okázale angažovaná inscenace nejspíš postrádala smysl. Snad proto Divadlo LETÍ odsunulo polemický rozměr textu do pozadí a vyzdvihlo ten psychologický.

čtvrtek 2. února 2017

Etlíková: skončí to ústa (DISK, Katedra alternativního a loutkového divadla)

Možná to je podstatné


V divadelním básnickém pásmu skončí to ústa mají ústřední postavení předměty praktické denní potřeby jako pastelky nebo odpadové zvony. Jsou iluzorními záchytnými body, snad symboly zdánlivě bezpečné všední roviny života. Postavy je průběžně přinášejí na jeviště a vyrovnávají do esteticky působivých útvarů - ty však herci záhy různými aktivitami boří, věci odnášejí a nahrazují jinými.

středa 1. února 2017

Mikulka: Heda Gablerová (Divadlo v Dlouhé)

Nebeského Hedu Gablerovou v Dlouhé jsem viděl až po jeho Noře Pod Palmovkou, tedy v opačném pořadí, než v jakém inscenace vznikly. Je to zajímavé srovnání. Téměř komiksově přepjatá stylizace se objevuje v obou případech, v Hedě je ovšem mnohem výraznější a (záměrně) odpudivější, chvílemi to až vypadá, jako by křiklavost byla sama sobě cílem.  V Noře režie pracuje s okatou ironií i s „vnějškovými“ charakterizacemi postav a jejich vztahů podstatně rafinovaněji. Heda je nicméně nesrovnatelně lepší hra než přímočaře tezovitá Nora, takže tento poněkud dryáčnický inscenační přístup snáší podstatně lépe.

úterý 31. ledna 2017

Švejda: Sen o říši krásy (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Ke snaze Jakuba Čermáka o divadelní realizaci "nerealizovatelného" plodu "slepého" výhonku českého dramatu, básnického dramatu fin de siècle, Snu o říši krásy Jiřího Karáska ze Lvovic, dvě poznámky.
Zpřítomnit na jevišti poezii "jako takovou", v "čisté" podobě (v tomto případě téma krásy a její prchavosti), bez "rušivých" elementů (jako je například humor...), ne že by bylo nemožné, je ale zatraceně těžké. Musí být k tomu ovšem, kromě jiného, podmínky a prostředky.

neděle 15. ledna 2017

Mikulka: Ticho, nahrává se! (Tygr v tísni - Vila Štvanice)

Tygr v tísni pokračuje ve volném cyklu inscenací, v nichž prostřednictvím příběhů autentických osobnosti nabízí pohled na výrazná historická období. Tentokrát došlo na několik postav – dnes už většinou pozapomenutých – spojených s vysíláním protektorátního rozhlasu.

sobota 14. ledna 2017

Švejda: Macbeth (Divadlo D21)

Inscenace Michala Háby je nejsilnější tam, kde jde nadoraz a kde sleduje nějaké téma. Daří se jí to především v prvé polovině, při budování vztahu Macbeth - Čarodějnice (obsazení kusu je zúženo na jednoho herce a čtyři herečky, přičemž primárně protagonisté hrají výše uvedené role). Čarodějnice jsou Macbethovými eroticky vyzývavými pokušitelkami a třeba právě scéna, kdy Čarodějnice Macbetha svádějí ke zlu - kdy jej svléknou do naha a společně s ním, na scéně (v nadsázce pojatého) "krve a spermatu", tančí na "perverzní" osmdesátkový disco hit Celebration - patří k nejpůsobivějším a nejpřesvědčivějším.

Škorpil: Buňka číslo (Studio Hrdinů)

Při sledován Hůlové (a jistě rovnoměrně i Horákovy a Pěchoučkovy) Buňky číslo se těžko vyhnout srovnávání se Zábranského Truhlářem Majerem. Z hlediska Studia Hrdinů jde o vědomou součást sezonní dramaturgie ohledávající téma české národní identity a sebereflexe. Obsahuje však i překvapivě mnoho společných motivů, jako jsou stížnosti na českou malost, zálibu v sebeprožívání trpkého osudu, intelektuálskou odtrženost a nechybí dokonce ani výpady proti dnešní mladé – řekněme hipsterské – generaci. Zábranský s režisérkou Polívkovou jsou však přímočaří a polopatičtí (pominu-li fakt, že přinejmenším z poloviny píše Zábranský sám o sobě). Něco takového nešlo od Horáka s Pěchoučkem samozřejmě očekávat.