Mikulka: ps: ...odepiš! (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)

Postavit inscenaci na citacích pohlednicových textů ze 70. a 80. let vypadá jako sebevražedný nápad. U Bezručů z něj ale pod vedením režiséra Lukáše Brutovského a dramaturga Miro Dacha vykřesali inscenaci, která je pro mě osobně zatím nejpříjemnějším překvapením divadelního roku 2017.

Samotný inscenační princip nepůsobí nijak zvlášť objevně. Z velké části zůstává u volného sledu obrazů, v nichž se objevují (i když nikoli výhradně) banální pohlednicové texty. Dění na scéně je pak ilustruje (to vcelku zřídka), asociativně rozehrává (to je nejčastější případ) nebo naopak předvádí cosi, co verbální sděleni postaví na hlavu (to je také dost časté). A mezi tím se nepravidelně objevuje řada výstupů, které působí jako zcela samostatné akce, jejichž vazba na pohlednice nebo cokoli jiného příliš zřejmá není, zato však mohou nabývat kvalit až surreálných. Tento ráz má dokonce i několik málo vstupů Miloše Zemana (odhaduji, že se do inscenace dostal skrze portrét na známce, ale vlastně je to jedno), ve kterých se bleskově - a bez jakéhokoli dalšího komentáře či hledání souvislostí - předvedou některé jeho populární lapsy, od dávných kund až po aktuální dětskou pornografii.



Inscenátoři se naštěstí jen velmi zřídka pokoušejí o přímočarý humor (obligátní vtipy typu plivání vyražených zubů nebo šlehačkového dortu v obličeji působí v daném kontextu poněkud banálně), o to lépe se jim však daří pracovat s momentem překvapení, kdy velká část diváckého potěšení spočívá v tom, že se dějí věci, které jsou prostě jen obludně nesmyslné – a samozřejmě, často též vyfutrované poctivou dávkou černého nebo cynického humoru. Příkladem nechť je koncentráčnicko-nacistická idyla, která bizarně odmeandruje do střílečky a skončí přáním k MDŽ od Svazu protifašistických bojovníků. Zahrané je to vesměs velmi dobře, řada scén je roztomilých především díky hereckému podání (třeba rádobysebevědomé výlevy neforemné středoškolačky), temný spodní proud zajišťují (i když ne úplně důsledně) zprávy z nemocnic a nejrůznější informace o úmrtí. Když k tomu zahraje záměrně rozvrzaná a poněkud svévolně intonující kapela, nabývá dění rázu takřka marthalerovského.



A konečně, jednoho vždy potěší, když vidí, že inscenátoři nelitují času a energie na naprostou volovinu. Například v poslední scéně se na jevišti objeví trojice kosmonautů v docela sofistikovaně vyhlížejících skafandrech, chvíli „beztížně“ povlávají prostorem a pak jeden z nich oznamovacím tónem sdělí: „V mrazáku jsem zapomněl maso pro psa, prosím, vyhoďte to“. Načež přijde Miloš Zeman a s pohledem na zápěstí praví: „Je devět hodin, musíme skončit“. Kosmonauti odplují do zákulisí a představení skončí.

Upřímně řečeno, kdyby se skončilo už v půl deváté, bylo by to asi lepší. Pár hluchých míst se v devadesátiminutovém představení zkrátka našlo (dovedu si však představit, že se tohle divadlo podle odezvy publika chová každý večer úplně jinak), ale i tak mohu slovo od slova zopakovat to, co jsem tu nedávno napsal o duchovně příbuzném Lidovém kousku: Ano, byla to pakárna. Výborně jsem se bavil. Více takových pakáren, mohu-li prosit.

více informací o inscenaci zde
foto Lukáš Horký