ARÉNA BRATISLAVA: LULU
DIVADLO LETÍ PRAHA: A PAK PŘIŠLA MIRNA
KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ: VÍTĚZNÝ ÚNOR
STOKA BRATISLAVA: WELLNESS
NOVÉ DIVADLO NITRA: KÚPALISKO
DIVADLO LETÍ PRAHA: A PAK PŘIŠLA MIRNA
KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ: VÍTĚZNÝ ÚNOR
STOKA BRATISLAVA: WELLNESS
NOVÉ DIVADLO NITRA: KÚPALISKO
Letos jsme si na Nadivadle domluvili s Barborami Etlíkovou a Pokornou trojité referování o hradeckém festivalu. Jenže zatímco obě dámy poctivě píší hned od začátku, já se kvůli poněkud komplikované logistice připojuji až dnes. Čímžto se omlouvám čtenářům, oběma pečlivějším spoluautorkám, festivalu samotnému, divadlům a vůbec celému světu. Nepochybuji o tom, že mou nepřítomnost všichni pociťovali neobyčejně bolestně.
Lulu Poté, co se mi kvůli stávkujícímu autu nepodařilo stihnout Havelkovu premiéru v Draku (ale píše o ní Barbora Pokorná tady), což mi bylo hodně líto, přiřítil jsem se s vyplazeným jazykem na bratislavskou Arénu a jejich Lulu. No a byla to hned na úvod festivalu studená sprcha. Nemá smysl chodit kolem horké kaše: pokud nemá titulní postava sexappeal ani charisma, je inscenace Lulu beznadějně ztraceným podnikem, A to i kdyby byla zrežírovaná úplně úžasně. Což rozhodně není případ inscenace Čičvákovy, plné těžkopádných banalit, klišé a laciných efektů. Počínaje „měšťákem“ v šermířském oblečku (který rozčilujícím způsobem nepřestává nesmyslně mávat kordíkem), přes „rozervaného malíře“ v pokaňkané bílé košili, který stejně klišovitě máchá štětcem u plátna, přes lesbické motivy až po poloobnaženého chlapáka s bičem v závěru. Samozřejmě nechybí online projekce, nebo tzv, "úžasné" scénografické nápady. Druhá polovina inscenace se tak odehrává ve velké kleci, po které se dá efektně (a zhola zbytečně) šplhat sem a tam. Všechno to zakončí obrovská pastička na myši, která se v závěru sklapne. Svým způsobem je to poctivé: velkolepě laciný efekt jako třešnička na velkolepě se tvářícím laciném dortu.
Vzhledem k tomu, že protagonistka je po většinu představení úplně nebo přinejmenším do půl těla svlečená, přijdou si na své alespoň milovníci barokních dámských tvarů. Jinak je to dvouhodinová přehlídka nevýraznosti a marnosti.
A pak přišla Mirna Pozdě večer byly v Besedě nejprve vyhlášeny výsledky Ceny Marka Ravenhilla o nejlepší inscenaci současné hry (žertovně pojatý ceremoniál byl asi tak ze dvou třetin vtipný a z té zbývající třetiny trapný, což je v tomto více než zrádném žánru docela slušný výsledek). Ravenhillův kožich si podle očekávání navlékla Marta Schlegelová za Olgu, a protože ta se hrála už odpoledne, přišla místo ní Mirna.
Je docela zajímavé sledovat, jak snadno se dá ze hry, kterou lze číst jako sled ironických až cynických bonmotů na téma „stárnoucí žena“, udělat téměř tradičně vyhlížející inscenaci s poněkud melodramatickým závěrem. Což nemyslím nijak zle, interpretace, která směřuje k tomu, že dcera nakonec dá svou kdysi rebelskou, nyní nesvéprávně snící matku do domova důchodců, má svou logiku, a osudově hořkosladkých konců není nikdy dost. Navíc je to velmi slušně zahrané, včetně potřebné schopnosti balancovat na hraně okázalé ironie, krutosti a sebedojímavosti. V každém případě, sledovat Kateřinu Dvořákovou a Natálii Drabiščákovou byl po herecky nemastné neslané Lulu úplný balzám.
Vítězný únor Na derniéru domácího hradeckého Vítězného února jsem šel s obavami - a ty se naplnily ve vrchovaté míře. Pavel Kohout se pokusil napsat shakespearovské drama na motivy známých události, a nějak si nevšimnul toho, že Shakespeara dělá Shakespearem něco víc, než jen blankvers a velké téma. Třeba umění zkratky. Nebo schopnost dát váhu všem postavám. Popřípadě zobrazit skrze konkrétní dění ono pověstné kolo osudu. V Rychlíkově inscenaci se nic takového neobjeví ani náznakem, sledujeme upovídané, rozvláčně popisné scénky, zalidněné řadou banálních figurek. A nijak zvlášť tomu nepomůže ani blankvers, ani to, že jeden z hrdinů je parodovanou podobou autora zamlada.
Wellness Rovněž na Stoku jsem šel docela s obavami (o poněkud nevýrazném Projektilu jsem psal tady), a bylo z toho překvapení více než milé. Wellness se, myslím, může směle rovnat tomu nejsilnějšímu, co má Uhlárova Stoka na svém obsáhlém uměleckém kontě. Přitom ty dvě inscenace vznikaly téměř paralelně a s víceméně stejnou skupinou mladých absolventů VŠMU ("bohužel to herectví vystudovali," okomentoval diplomovanost svých spolupracovníků šéf Stoky Blaho Uhlár).
O Wellness bych rád napsal podrobněji do Světa a divadla, takže zde jen v úplné stručnosti. Formálně je to tak jako ve Stoce vždycky: pět mladíků a dvě dívky na téměř prázdném jevišti odstartují hotové orgie vykloubenosti, vzájemného ponižování, sebeponižování a krutého humoru. Mluví se málo, tváře zůstávají naprosto vážné nebo dokonce lhostejné, racionální smysl to nedává a v každé druhé scéně se jde tzv. přes čáru. Včetně nahoty na mnoho způsobů. Jenže v tomto případě to je něco úplně jiného než rádobydráždivost svlečené herečky z Lulu, nahota je směšná a ponižující, ať už se jedná o polonásilný striptýz nebo naopak výstup, ve kterém tatáž žena cvrnká pánům do přirození a pak je fackuje. Hlavní síla Stoky v jejích nejlepších titulech obvykle spočívá v tom, že dokáže znejistitit, způsobit, aby se diváci zároveň bavili a zároveň se cítili nepříjemně. Což se v Divadelním stanu podařilo v míře vrchovaté: na Open air program často chodí diváci, kteří moc netuší, co vlastně přijde, a na tomhle představení jich do konce zůstala slabá polovina. Milí dramaturgové festivalů „divného divadla“, tohle byste si určitě neměli nechat proklouznout mezi prsty.
Kúpalisko Na plenérové představení Nového divadla Nitra (nástupce Starého divadla, pokud by někdo tápal) jsme ze Stoky dorazili chvilku po začátku, ale byla to opravdu jen chvilka a o nic podstatného jsme, myslím, nepřišli. Spišákova inscenace hry Báry Kubátové je vlastně taková „Mirna light“. Pětice frustrovaných žen se povaluje na koupališti a sní si své marné sny o ideálním partnerovi, rodině, kariéře a tak podobně. No a pak se jim začíná nepravidelně zjevovat postava muže, který ty sny ztělesňuje – až se nakonec ukáže, že je to personifikace nemilosrdného osudu, pravdy, propichovače iluzí, rozuměj tomu kdo chceš, jak chceš. Ze začátku byly všechny „žensky pitomé“ hovory dosti zábavné, pak ale bohužel, přímo úměrně tomu, jak se začala prosazovat vážně míněná témata, nastoupil fenomén tzv. „těžkého zadku“. Nicméně venku bylo hezky, kolem pódia roztomile pobíhal ježek a celé to netrvalo zas tak dlouho, aby vznikly důvody ke skutečně zásadnímu remcání.
Tak, a od zítra zas pečlivěji, pokud se neschumelí něco příšerného. Mimochodem, dnes v podvečer jsem slíbil kolegům z Antonína Puchmajera, tedy konkrétně Zuzaně, že jim budu během představení Škorperetky (hrají od sedmi v Městské síni) hlídat dítě, takže pokud byste mne tou dobou spatřili na Velkém náměstí s kočárkem, není nutné se děsit.
Recenze Wellness vyšla v časopise Svět a divadlo 6/2017
foto Ctibor Bachratý
Lulu Poté, co se mi kvůli stávkujícímu autu nepodařilo stihnout Havelkovu premiéru v Draku (ale píše o ní Barbora Pokorná tady), což mi bylo hodně líto, přiřítil jsem se s vyplazeným jazykem na bratislavskou Arénu a jejich Lulu. No a byla to hned na úvod festivalu studená sprcha. Nemá smysl chodit kolem horké kaše: pokud nemá titulní postava sexappeal ani charisma, je inscenace Lulu beznadějně ztraceným podnikem, A to i kdyby byla zrežírovaná úplně úžasně. Což rozhodně není případ inscenace Čičvákovy, plné těžkopádných banalit, klišé a laciných efektů. Počínaje „měšťákem“ v šermířském oblečku (který rozčilujícím způsobem nepřestává nesmyslně mávat kordíkem), přes „rozervaného malíře“ v pokaňkané bílé košili, který stejně klišovitě máchá štětcem u plátna, přes lesbické motivy až po poloobnaženého chlapáka s bičem v závěru. Samozřejmě nechybí online projekce, nebo tzv, "úžasné" scénografické nápady. Druhá polovina inscenace se tak odehrává ve velké kleci, po které se dá efektně (a zhola zbytečně) šplhat sem a tam. Všechno to zakončí obrovská pastička na myši, která se v závěru sklapne. Svým způsobem je to poctivé: velkolepě laciný efekt jako třešnička na velkolepě se tvářícím laciném dortu.
Vzhledem k tomu, že protagonistka je po většinu představení úplně nebo přinejmenším do půl těla svlečená, přijdou si na své alespoň milovníci barokních dámských tvarů. Jinak je to dvouhodinová přehlídka nevýraznosti a marnosti.
A pak přišla Mirna Pozdě večer byly v Besedě nejprve vyhlášeny výsledky Ceny Marka Ravenhilla o nejlepší inscenaci současné hry (žertovně pojatý ceremoniál byl asi tak ze dvou třetin vtipný a z té zbývající třetiny trapný, což je v tomto více než zrádném žánru docela slušný výsledek). Ravenhillův kožich si podle očekávání navlékla Marta Schlegelová za Olgu, a protože ta se hrála už odpoledne, přišla místo ní Mirna.
Je docela zajímavé sledovat, jak snadno se dá ze hry, kterou lze číst jako sled ironických až cynických bonmotů na téma „stárnoucí žena“, udělat téměř tradičně vyhlížející inscenaci s poněkud melodramatickým závěrem. Což nemyslím nijak zle, interpretace, která směřuje k tomu, že dcera nakonec dá svou kdysi rebelskou, nyní nesvéprávně snící matku do domova důchodců, má svou logiku, a osudově hořkosladkých konců není nikdy dost. Navíc je to velmi slušně zahrané, včetně potřebné schopnosti balancovat na hraně okázalé ironie, krutosti a sebedojímavosti. V každém případě, sledovat Kateřinu Dvořákovou a Natálii Drabiščákovou byl po herecky nemastné neslané Lulu úplný balzám.
Vítězný únor Na derniéru domácího hradeckého Vítězného února jsem šel s obavami - a ty se naplnily ve vrchovaté míře. Pavel Kohout se pokusil napsat shakespearovské drama na motivy známých události, a nějak si nevšimnul toho, že Shakespeara dělá Shakespearem něco víc, než jen blankvers a velké téma. Třeba umění zkratky. Nebo schopnost dát váhu všem postavám. Popřípadě zobrazit skrze konkrétní dění ono pověstné kolo osudu. V Rychlíkově inscenaci se nic takového neobjeví ani náznakem, sledujeme upovídané, rozvláčně popisné scénky, zalidněné řadou banálních figurek. A nijak zvlášť tomu nepomůže ani blankvers, ani to, že jeden z hrdinů je parodovanou podobou autora zamlada.
Wellness Rovněž na Stoku jsem šel docela s obavami (o poněkud nevýrazném Projektilu jsem psal tady), a bylo z toho překvapení více než milé. Wellness se, myslím, může směle rovnat tomu nejsilnějšímu, co má Uhlárova Stoka na svém obsáhlém uměleckém kontě. Přitom ty dvě inscenace vznikaly téměř paralelně a s víceméně stejnou skupinou mladých absolventů VŠMU ("bohužel to herectví vystudovali," okomentoval diplomovanost svých spolupracovníků šéf Stoky Blaho Uhlár).
O Wellness bych rád napsal podrobněji do Světa a divadla, takže zde jen v úplné stručnosti. Formálně je to tak jako ve Stoce vždycky: pět mladíků a dvě dívky na téměř prázdném jevišti odstartují hotové orgie vykloubenosti, vzájemného ponižování, sebeponižování a krutého humoru. Mluví se málo, tváře zůstávají naprosto vážné nebo dokonce lhostejné, racionální smysl to nedává a v každé druhé scéně se jde tzv. přes čáru. Včetně nahoty na mnoho způsobů. Jenže v tomto případě to je něco úplně jiného než rádobydráždivost svlečené herečky z Lulu, nahota je směšná a ponižující, ať už se jedná o polonásilný striptýz nebo naopak výstup, ve kterém tatáž žena cvrnká pánům do přirození a pak je fackuje. Hlavní síla Stoky v jejích nejlepších titulech obvykle spočívá v tom, že dokáže znejistitit, způsobit, aby se diváci zároveň bavili a zároveň se cítili nepříjemně. Což se v Divadelním stanu podařilo v míře vrchovaté: na Open air program často chodí diváci, kteří moc netuší, co vlastně přijde, a na tomhle představení jich do konce zůstala slabá polovina. Milí dramaturgové festivalů „divného divadla“, tohle byste si určitě neměli nechat proklouznout mezi prsty.
Kúpalisko Na plenérové představení Nového divadla Nitra (nástupce Starého divadla, pokud by někdo tápal) jsme ze Stoky dorazili chvilku po začátku, ale byla to opravdu jen chvilka a o nic podstatného jsme, myslím, nepřišli. Spišákova inscenace hry Báry Kubátové je vlastně taková „Mirna light“. Pětice frustrovaných žen se povaluje na koupališti a sní si své marné sny o ideálním partnerovi, rodině, kariéře a tak podobně. No a pak se jim začíná nepravidelně zjevovat postava muže, který ty sny ztělesňuje – až se nakonec ukáže, že je to personifikace nemilosrdného osudu, pravdy, propichovače iluzí, rozuměj tomu kdo chceš, jak chceš. Ze začátku byly všechny „žensky pitomé“ hovory dosti zábavné, pak ale bohužel, přímo úměrně tomu, jak se začala prosazovat vážně míněná témata, nastoupil fenomén tzv. „těžkého zadku“. Nicméně venku bylo hezky, kolem pódia roztomile pobíhal ježek a celé to netrvalo zas tak dlouho, aby vznikly důvody ke skutečně zásadnímu remcání.
Tak, a od zítra zas pečlivěji, pokud se neschumelí něco příšerného. Mimochodem, dnes v podvečer jsem slíbil kolegům z Antonína Puchmajera, tedy konkrétně Zuzaně, že jim budu během představení Škorperetky (hrají od sedmi v Městské síni) hlídat dítě, takže pokud byste mne tou dobou spatřili na Velkém náměstí s kočárkem, není nutné se děsit.
Recenze Wellness vyšla v časopise Svět a divadlo 6/2017
foto Ctibor Bachratý
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme