čtvrtek 29. června 2017

Mikulka: Divadlo evropských regionů (středa 28.6.)

L’INSOLITE MÉCANIQUE: JE BRASSE DEL’AIR
SMOKING APPLES: IN OUR HANDS
LA PUTYKA: UP END DOWN

Třetí festivalový den, nejvyšší čas vypravit se taky někam jinam než na činohru. Takže včera jsem kolem Klicperáku i Besedy pouze procházel cestou do Draku a okolí. Výsledkem jsou zážitky rázu takříkajíc střídavého.

Je brasse del’air (Vířím vzduch)
 Spíš než divadelní představení v užším slova smyslu uspořádala francouzská loutkářka Magali Rousseau ve Studiu Draku komentovanou přehlídku pohyblivých objektů. Skupinka diváků chodila temným prostorem, občas se někde rozsvítilo a objevil se (záměrně) dýchavičně rozpohybovaný objekt, typicky sestrojený z drátů a často též doplněný křídly. Což sama autorka doprovázela útržky magického příběhu o své rodině a tom, jak se učila létat, aby se jí dokázala vymknout (přičemž používala legrační srostlicí francouzštiny a angličtiny). Dohromady to nebylo úplně marné, ale upřímně řečeno, také nikterak dechberoucí: mně osobně navíc vždycky trochu vadí, když se účinkující při podobných představeních tváří tak okázale hlubokomyslně a smrtelně vážně.



In Our Hands (Ve vlastních rukou) Britští Smoking Apples nejprve procházeli městem s obří loutkou zvanou Xalia (to mi bohužel uteklo) a pak ve velkém sále Draku zahráli příběh o rybáři, který se ocitne na dně. Inscenace kombinovala celou řadu loutkových postupů (vedle miniaturních loutek a animovaných objektů se objevila třeba i postava, kterou tvořila pouze hlava a ruce – a ty vodilo více herců současně), došlo i na stínové divadlo a samozřejmě i na akce živých herců. Z ryze divadelního hlediska In Our Hands nepřesáhlo slušný průměr, pozoruhodné však bylo něco trochu jiného: tohle představení totiž vyznívá jako zcela samozřejmá oslava činorodého přístupu k životu.



Jen ve stručnosti: starý rybář přijde do problémů, konkurenční velká společnost snižuje ceny a nakonec ho donutí, aby jí odprodal své kvóty na lov ryb. Do toho mu zemře manželka, takže se rychle ocitne na hranici bankrotu a alkoholismu. Zachrání ho londýnský syn, nejspíš právník či snad dokonce bankovní úředník. Ten najde díru na trhu (kvóty na sardinky se dají pořídit lacino a málokdo je umí lovit) a dodá, že pokud se to otec naučí, on obstará marketing. Obé se stane a na konci se všichni mohou radovat, že mají zdravou a prosperující firmu typu „Otec a syn“. Jinými slovy: výzva vzít to do svých rukou místo lkaní, obviňování ostatních nebo čekání na to, až přijde na pomoc nějaká kněžna z Lucerny. Nebo ještě trochu jinými slovy: tváří se to jako pohádka a přitom to silně zavání chválou něčeho tak příšerného, jako je kapitalismus a tržní mechanismy. Paráda, měl jsem za to, že se dnes takovéto názory snad už ani nesmí vyslovit nahlas.

Up End Down A nakonec La Putyka. Starší inscenace a s ní staré problémy: nic proti artistickým číslům (moc se jich v představení neobjevilo, nejpůsobivější bylo finále na houpačce, čili teeterboardu), jenže pokusy o poetickou hlubokomyslnost, kterými Rosťa Novák a jeho kolegové vyplňují zbytek večera… To je teda - s odpuštěním – opravdu mazec. Kýčovité mudrování na téma samoty, umírání a andělů, do toho všeliké pobíhání, nafukování černých balónů-duší, loutka se zrcadlem místo obličeje, nelogicky nastavované bojové scény – a všemu téměř setrvale dodává náležitou „hloubku“ dramaticky hrající kapela. Je mi líto, ale tuhle podobu nového cirkusu zkrátka nedávám. Na rozdíl od hradeckého publika, nutno uznat: šapitó bylo narvané, závěrečné ovace mohutné.

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme