POŘÁDNÁ CHYBA
Tak tohle bylo představení, o kterém se píše zatraceně špatně. To podstatné se totiž odehrávalo na poli slovy těžko zachytitelné divadelní magie, jemného a ironického rozehrávání banálních situací a neustálého zpochybňování toho, co se na scéně děje. Chyba se sice hlásí k novému cirkusu, spíš to ale je napůl pohybová a napůl verbální klaunérie s několika artistickými čísly a se spoustou absurdních (ale přitom originálních) nápadů.
Nutné je podtrhnout slovo originální: tahle inscenace neoslňuje technikou, ale schopností přijít s nápadem (často docela jednoduchým), který jste ještě nikdy neviděli. Což není v téhle oblasti žádná legrace. Třeba když se jeden z tanečníků houpá na hrazdě nad prvními řadami diváků. Nic neobvyklého, jenže tady je to provedeno na nízké hrazdě, naležato a hlavou napřed, což znamená, že se houpající při každém zhoupnutí přiblíží k divákům doslova tváří v tvář. Tentýž artista se pak docela dlouho otáčí na hrazdě tak, že obličejem doslova ryje v baletizolu. Obé vypadá výborně a navíc je to i vykloubeně zábavné. Nebo šplhání po nekonečném laně, které kolegové simultánně navíjejí na vlastní těla. A tak dále, drobností tohoto typu tu byla spousta, často se ani nedraly do popředí, spíš na ně docházelo, nenápadně, tu a tam. Jedna zářivka celou dobu zlobivě poblikávala. Byl to záměr? Nejspíš ano, různých chyb bylo v Chybě celá řada, ale nijak explicitně se to nezdůrazňovalo.
Stejně tak se "spinem" bylo vyvedeno i hlavní artistické číslo inscenace, ve kterém Stéphanie N‘ Duhirahe cvičí na laně, jehož spodní konec se podivně plandá ve výšce hlavy. Na pódiu se přitom nalézají i další tři účinkující, vyzdobení stavařskými helmami. Neochotně uhýbají, překáží si navzájem a mátožně se snaží zahrát cosi svého vlastního. Pravý opak klasického cirkusového postupu, při kterém členové souboru s více či méně hraným nadšením sledují svého kolegu, který právě cvičí, a soustředí tak na něj pozornost publika.
Hvězdou premiéry se stal Florent Golfier, který dobrou češtinou, ale se silným francouzským přízvukem konferoval, přičemž se ovšem ze všeho nejvíc soustředil na přesvědčování publika, že je dokonalý. Počínaje košilí a kalhotami až po tělo, kdyby se náhodou svlékl (čehož se ostatně jakási divačka vehementně dožadovala). Mluvčí se tvářil vážně, občas až dotčeně, publikum řvalo smíchy. Nebyl však jediný; všichni účinkující prokazovali schopnost nenápadně vyzařovat, vytvářet slovy i akcí atmosféru (výrazně pomáhala hrozivě vážná hudba Matouše Hejla) a vzápětí ji nemilosrdně shodit. Režisér Vít Neznal zase potvrdil, že má nebývalý cit pro splétání situací současně absurdních i iracionálně výmluvných. Třeba v závěrečném výstupu, při kterém všichni čtyři účinkující utírají zamáčené jeviště: dámy zcela věcně, pánové prostřednictvím stále komplikovanějších tanečních variací.
Přiznám se, že jsem na premiéru Chyby šel do Jatek s obavami. Soubor jsem předtím viděl jen jednou, na festivalu v Trutnově, a inscenace Mimo provoz byla mimořádně příjemným překvapením. Takže se neodbytně hlásilo podezření, jestli to tehdy nebyla jen náhoda nebo nějaká obzvláště šťastná konstelace. S úlevou hlásím, že nebyla. Pokud mohu po zhlédnutí pouhých dvou inscenací generalizovat, troufnu si tvrdit, že právě tohle je skupina, která se může (na rozdíl jiných domácích novocirkusových produkcí) bez uzardění postavit vedle prvoligových evropských titulů. Nikoli velkolepostí, technickou úrovní či hlubokým sdělením – ale nápaditostí, samozřejmou divadelností a vzácnou schopností přirozeně propojovat pohybovou i verbální klaunérii s artistickými prvky. V každém případě doporučuji ověřit si tohle tvrzení na vlastní oči.
O inscenaci budu zítra po osmé mluvit v Mozaice ČRO Vltava
Více informací zde
Tak tohle bylo představení, o kterém se píše zatraceně špatně. To podstatné se totiž odehrávalo na poli slovy těžko zachytitelné divadelní magie, jemného a ironického rozehrávání banálních situací a neustálého zpochybňování toho, co se na scéně děje. Chyba se sice hlásí k novému cirkusu, spíš to ale je napůl pohybová a napůl verbální klaunérie s několika artistickými čísly a se spoustou absurdních (ale přitom originálních) nápadů.
Nutné je podtrhnout slovo originální: tahle inscenace neoslňuje technikou, ale schopností přijít s nápadem (často docela jednoduchým), který jste ještě nikdy neviděli. Což není v téhle oblasti žádná legrace. Třeba když se jeden z tanečníků houpá na hrazdě nad prvními řadami diváků. Nic neobvyklého, jenže tady je to provedeno na nízké hrazdě, naležato a hlavou napřed, což znamená, že se houpající při každém zhoupnutí přiblíží k divákům doslova tváří v tvář. Tentýž artista se pak docela dlouho otáčí na hrazdě tak, že obličejem doslova ryje v baletizolu. Obé vypadá výborně a navíc je to i vykloubeně zábavné. Nebo šplhání po nekonečném laně, které kolegové simultánně navíjejí na vlastní těla. A tak dále, drobností tohoto typu tu byla spousta, často se ani nedraly do popředí, spíš na ně docházelo, nenápadně, tu a tam. Jedna zářivka celou dobu zlobivě poblikávala. Byl to záměr? Nejspíš ano, různých chyb bylo v Chybě celá řada, ale nijak explicitně se to nezdůrazňovalo.
Stejně tak se "spinem" bylo vyvedeno i hlavní artistické číslo inscenace, ve kterém Stéphanie N‘ Duhirahe cvičí na laně, jehož spodní konec se podivně plandá ve výšce hlavy. Na pódiu se přitom nalézají i další tři účinkující, vyzdobení stavařskými helmami. Neochotně uhýbají, překáží si navzájem a mátožně se snaží zahrát cosi svého vlastního. Pravý opak klasického cirkusového postupu, při kterém členové souboru s více či méně hraným nadšením sledují svého kolegu, který právě cvičí, a soustředí tak na něj pozornost publika.
Hvězdou premiéry se stal Florent Golfier, který dobrou češtinou, ale se silným francouzským přízvukem konferoval, přičemž se ovšem ze všeho nejvíc soustředil na přesvědčování publika, že je dokonalý. Počínaje košilí a kalhotami až po tělo, kdyby se náhodou svlékl (čehož se ostatně jakási divačka vehementně dožadovala). Mluvčí se tvářil vážně, občas až dotčeně, publikum řvalo smíchy. Nebyl však jediný; všichni účinkující prokazovali schopnost nenápadně vyzařovat, vytvářet slovy i akcí atmosféru (výrazně pomáhala hrozivě vážná hudba Matouše Hejla) a vzápětí ji nemilosrdně shodit. Režisér Vít Neznal zase potvrdil, že má nebývalý cit pro splétání situací současně absurdních i iracionálně výmluvných. Třeba v závěrečném výstupu, při kterém všichni čtyři účinkující utírají zamáčené jeviště: dámy zcela věcně, pánové prostřednictvím stále komplikovanějších tanečních variací.
Přiznám se, že jsem na premiéru Chyby šel do Jatek s obavami. Soubor jsem předtím viděl jen jednou, na festivalu v Trutnově, a inscenace Mimo provoz byla mimořádně příjemným překvapením. Takže se neodbytně hlásilo podezření, jestli to tehdy nebyla jen náhoda nebo nějaká obzvláště šťastná konstelace. S úlevou hlásím, že nebyla. Pokud mohu po zhlédnutí pouhých dvou inscenací generalizovat, troufnu si tvrdit, že právě tohle je skupina, která se může (na rozdíl jiných domácích novocirkusových produkcí) bez uzardění postavit vedle prvoligových evropských titulů. Nikoli velkolepostí, technickou úrovní či hlubokým sdělením – ale nápaditostí, samozřejmou divadelností a vzácnou schopností přirozeně propojovat pohybovou i verbální klaunérii s artistickými prvky. V každém případě doporučuji ověřit si tohle tvrzení na vlastní oči.
O inscenaci budu zítra po osmé mluvit v Mozaice ČRO Vltava
Více informací zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme