Etlíková: Sakurambo (D'epog)

Prvotní předpoklad úspěšného seppuku

Skutečnost, že o úterním hostování inscenace Sakurambo ve Venuši ve Švehlovce píšu až teď, nevyplývá jenom z toho, že jsem během týdne nenašla moc klidu na psaní. Bylo především těžké si alespoň částečně ujasnit, co přesně zapříčinilo, že na toto monodrama tak často a ráda vzpomínám.

Neustále zde dochází k různým způsobům překračování hranic. Tvůrci hledají vztah k východnímu pojetí hrdosti, ale zdůrazňují přitom, že se dívají ze západní perspektivy. Základní polohou Radima Brychty je sebeironická stylizace klauna, který k divákům (nanejvýš šestnácti) promlouvá familiárním, takřka holzmannovským způsobem. To se odehrává za okolností sugerujících ponížení: diváci na herce shlížejí z vyvýšeného hlediště, takže on musí neustále upínat pohled vzhůru, a obklopují ho ze všech stran, což ho nutí trochu zmateně rotovat po pár metrech čtverečních. Vyjádřit v takovém „vězení“ jakoukoliv formu hrdosti, je nejspíš celkem výzva.

foto Barbora Linka

Není tu ani stopy po neumělém napodobování východních hereckých technik. Když je herec cituje, obvykle se je snaží „přeložit“ pro západní diváky. Scéna, jež v několika počátečních gestech evokuje tanec butó, se záhy přelije do stylizovaného zatínání svalů. Komické je skřípání, které vyplývá z neohrabané, leč usilovné snahy přiblížit se vzdálené kultuře, nikoliv sama citovaná technika. Charismatický herec to dokáže v podobných případech vždy dát účinně najevo.

Jakkoliv nelze brát zcela vážně nic, co se v inscenaci říká, Brychtova přítomnost podněcuje imaginaci a budí respekt díky schopnosti vnímat emoční odpovědi diváků, pamatovat si je a zpětně na ně reagovat. Neméně podstatná je i pevná jemnost, s níž herec provádí i ta nejparodičtěji zaměřená gesta. Svébytný zážitek mi přineslo pozorování režisérky Luciji Repašské, jež mimikou i řečí těla expresivně reagovala na představy, které sugeroval hercův výraz. Měla jsem velkou chuť se chovat jako ona. Dokonce i když došlo na předávání zenových mouder jako z brožury dobrých rad za dvacku, bylo svůdné si vše řečené intenzivně představovat. Zbývalo na to také přiměřeně času v „doznívacích“ pauzách.

Rituální sebevražda seppuku je sice v závěru inscenace vykonána nanejvýš parodicky, přesto se mohou diváci trochu přiblížit k porozumění ochotě spáchat sebevraždu kvůli zdánlivé banalitě. Blízké napojení na Radima Brychtu v divácích snadno probudí smysl pro detaily hereckého gesta. To je první krok na náročné cestě k rozvinuté schopnosti východního myšlení vnímat a prožívat nuance. Na začátku druhého dějství se hovoří o člověku, který zakopl při čajovém obřadu a byl ochoten se proto zabít. Pro význam, který svému selhání přikládal, jsem měla na konci třetího dějství o něco větší pochopení díky zostřenému vnímání, k němuž mě dovedla účast na představení.

více info o inscenaci na blogu skupiny zde