středa 1. listopadu 2017

Mikulka: Divadelník (Palm Off Fest - Teatr Im. Stefana Jaracza Lodz)

Takže na závěr festivalu to nejlepší. Nápad zahrát Divadelníka s ženou v titulní roli Bruscona, autoritativního principála kočovné společnosti, sice vyhlíží trochu samoúčelně, a vlastně ani po zhlédnutí představení není tak úplně zřejmé, proč k takovému rozhodnutí došlo, podstatnější však je, že Agnieszka Kwietniewska byla výborná. A že celá inscenace disponovala svůdně perverzním, hrozivě surreálných šarmem.



Pokud všemu divokému třeštění správně rozumím, hrálo se – vznešeně řečeno – hlavně o smyslu divadla. Což není v případě Divadelníka zas tak velké překvapení. Všechno to ale bylo na jedné straně obecněji pojaté než u Bernharda, námětem silně groteskního obrazu skutečně bylo divadlo jako takové, a na té druhé vlastně docela konkrétní; nejrůznější ubohosti a směšnosti prováděli herci de facto sami za sebe, aniž by přitom byli skryti za postavy pochybných kočovných umělců. Text hry byl přitom spíš použit, než tradičně interpretován.

Lodžský Divadelník je svéráznou (a také výsostně zábavnou) směsicí cílené bezohlednosti vůči sobě samotným i publiku. Herci často vyhlíželi směšně a uboze, diváci museli snášet příkoří v podobě porušování osobních zón, často probíhalo několik akcí najednou a nebylo dost dobře možné usledovat všechno. Začne se napůl vážnými a napůl parodickými tirádami o smyslu divadla a umění (co do bleskového "přepínání" mezi vážným a groteskním byla Kwietniewska mimořádná), dojde samozřejmě i na charakteristicky bernhardovskou kombinaci megalomanství a ubohosti - včetně praktických ukázek z Brusconovy velehry hry Kolo dějin.



Postupem doby je ale vše vyhnáno ad absurdum a množí se scény, které primárně demonstrují rozpad jakéhokoli smyslu. Typické jsou v tomto ohledu vstupy Brusconovy manželky. Ta nejprve předvede směšný country výstup a pak v dlouhém monologu velmi emocionálně oslovuje publikum umělou, nesrozumitelnou řečí. Vše navíc stále intenzivněji prostupuje temná, neproniknutelná hrozivost, jejímiž nositeli jsou především soustavně ponižované Brusconovy děti. Závěrečný požár je už jen definitivním a názorným potvrzením krachu, ke kterému vše dospělo už před hodnou chvíli. Celé je to paradox na druhou: divadlo, které popírá smysl divadla, je zároveň divadlem, které je radost sledovat.

více informací zde

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme